Jean Luc Godard XII nevěřil svým očím. Když dostal od lorda Ochránce, významného akcionáře jedné z největších galaktických korporací, příkaz převzít vládu nad novým územím, jak bylo dohodnuto na sněmu, očekával poklidnou rutinu na kterou byl zvyklý. Zvláště poté, co lord nakoupil od svého bratrance výhodně pod rukou androidy ze soutěže Death Tower. Ano, odstupující atašé jim sice říkal něco o nějakých vyjímkách, ale…nějak tomu nevěnoval pozornost. Koneckonců jaképak vyjímky. Oni jsou teď noví vládci-ochránci a oni budou diktovat podmínky. Platit za ochranu budou všichni. Jako obvykle. Policie dostane svůj díl. Jako obvykle.  

Ale teď tu stál v jakési putice a vypadalo to, že si barman chce hrát na hrdinu. Ale vlastně proč ne. Je vždycky dobré mít nějaký exeplární připad. V téhle díře se to rychle roznese a respekt je potřeba. Ošklivě se usmál. Dal pokyn jednomu z androidů, který se nahnul za pult a bez jakékoliv námahy obtloustlého barmana jednou rukou zvedl. Godard XII se otočil k obsazenstvu baru, které na předchozí příkaz poslušně sedělo s hlavami sklopenými k deskám stolů: „Všichni se dívejte, co se může stát, když se někdo bude protivit autoritě lorda !“ Do nastalého ticha, se ozvalo skřípění židle.Už toho měl dost. „Řek sem, že se nikdo, kurva, ale vůbec nikdo , nebude hejbat!!“ zařval ještě během otáčení k tomu troufalci, co ho to za chvíli bude zatraceně bolet. Uličkou mezi stoly k nim přicházel bělovlasý stařec ve staré hnědé kožené bundě a obnošených džínách. Byl podezřele klidný a tichým ale zvučnym hlasem pronesl : „To nebude, myslím, nutné. Tento bar byl, pokud je mi známo, vyjmut z povinností vůči gildě Ochránců a platí to pro staré i nové příchozí. Proto prosím postavte barmana zpět na zem a poté už, předpokládám , budou pánové na odchodu.“

Godard XII zaskřípal zuby nad tou drzostí. Poslal elektronický pokyn oběma androidům, kteří akcelerovali směrem ke starci, ještě než barman dopadl na zem. Všem přítomným se naskytl úžasný pohled, kdy se starci neznámo jak objevila v ruce zbraň a bleskovýmí úspornými pohyby se dostal z dosahu obou androidů. Pak začal střílet. Zabít androida není vůbec nic snadného a je potřeba více ran na citlivá místa jeho těla. Normální člověk by byl již mrtvý. Stařec ale obratně využíval interiéru baru, několika dobře načasovanými kotouly se vždy dostal z jejich dosahu. Zařízení i lidé se pletli androidům do cesty, kteří tak nemohli využít obrovskou rychlost kterou dokázali vyvinout. Stoly a židle vířily vzduchem, lidé ječeli a snažili se schovat, rozmazané pohyby androidů, práskání výstřelů. A najednou ticho. 

Godard XII vyhlédl zpoza baru, svoji vlastní zbraň pevně sevřenou ve zpocené ruce, kam se hned na začátku přestřelky prozíravě schoval. Staré instinkty stále pracovaly dobře. Zjistil, že se díva přímo do hlavně. A očí barvy ocelového lana. Byly mírně zamračené. Zjistil, že už dávno neměl takový strach. Zhluboka vydechl a zavřel oči. Co mu paměť sahala, takovouhle situaci nezažil. Možná za divokých mladých let. Služba u lorda Ochránce, mu zajišťovala jistou formu nedoknutelnosti. On byl ten predátor, kterého se lidé báli. A teď se tu choulil na zaplivané zemi, na nějaké pitomé planetě, v nějake díře, jejíž jméno si ani nepamatoval. 

„Vraťte se domů pane“ řekl mu po chvíli někdo, snad barman. Opatrně otevřel oči. Stařec už v místnosti nebyl. „Vraťte se domů a už se nevracejte“ poradil mu znovu barman. „ Příště by nemusel mít starej Conrád tak dobrou náladu. V podstatě to byl pro něj trénink. Roboty necháme uklidit zdejší službou a pošleme vám účet… když nám to tu páníček zaneřádil odpadky“ dodal posměšně. Ta drzost a nahromaděný adrenalin vrátila Godarda XII rychle do reality: „Přesně naopak ty ksindle, vysvětlím lordovi jaký jste dělali potíže a jsem si jistej, že tu budu brzo zpátky a s pořádnou posilou“ Barman na něj chvíli beze slova a s opovržením hleděl. „No to jistě“, řekl posměšně „úplně vidím jak vám nadšeně věnuje celou svou soukromou armádu, zvlášť když jejím cílem bude Conrad B. Hart“ 

Godard XII otřeseně klopýtal ke svému vznášedlu. Conrad B. Hart! Člověk s nejvíce vyznamenáními ze všech momentálně žijících lidí. Přítel galaktické rady a většiny lidí z jejího velení. Člověk s přímou linkou na presidenta. Na lusknutí jeho prstů by přiletěly celé vládní flotily. A zrovna já na něj narazím, v takový díře. Slyšel jsem, že odešel na odpočinek, ale…Pamatuju se jak tomu došlo, byl jsem ještě dítě a byly toho plný holovize. To bylo tenkrát…

…v roce 1992 když studio Delphine Software vydalo plošinovku Flashback. Bylo to v dobách kdy byly plošinovky brány jako něco pro malé děti, Mario skákal po želvách a Sonic vesele…ehm „sonil“. Uuups. Příběh o speciálním agentovi, kterému byla vymazána paměť, ale který stihl své vzpomínky uložit do holokostky a postupně se propracovává spiknutím, o převzetí vlády na lidstvem, působil jako blesk z čistého nebe. Paul Cuisset jakožto hlavní designér Delfínů se podle svých pozdějších slov rozhodně nedržel při zemi, ale chtěl vytvořit nejlépe animovanou plošinovku, jaká byla do té doby udělána. Věřil, že studio to dokáže, koneckonců byla to jejich sedmá hra a byli dostatečně zkušení. Navíc se mohli poradit s Ericem Chanim, který jim svěřil vydání svého hitu Another World. Cuisset si velice dobre uvědomoval některé slabiny Chaniho onemanshow (tedy téměř, protože hudbu dělal Jean-François Freitas), chtěl hru mnohem rozsáhlejší a s velkolepým příběhem. Nechtěl se držet nejen při zemi, ale ani na jedné planetě. Ručně nakreslená pozadí Titanu, Země i domovské planety mimozemštanů mají zvláštní atmosféru a jistou zasněnou hloubku, čímž potvrzují moji tezi, že Francouzi jsou prostě jiní. Možná nejsou tak dobří programátoři, ale umělecké cítění mají jedinečné. Stačí si vzpomenout třeba na Cryo a Silmarils.

Každopádně hráč se propracovával s výborně animovanou postavičkou Conrada B. Harta sedmi rozsáhlými úrovněmi, kde k postupu rozhodně nestačilo mít rychlé reakce při střelbě. Nejzábavnější částí hry byla nejspíše ta druhá, kdy bylo potřeba sehnat si falešné dokumenty. A ty nejsou zadarmo ani ve 22. století. Takže se s holým zadkem pustíte do vydělávání kreditů. Od nenáročných úkolů, typu něco někam doručit, přes ochranu osoby, po zabíjení zkorumpovaných policistů (byli, jsou a budou) a záchranu poškozeného reaktoru. To všechno ve skvěle zpracovaném New Washingtonu, po kterém se pohybujete metrem. Účelné a originální. Důležité úkony (dobíjení energie, předávání dokumentů atd.) provázela animovaná sekvence, to samé následovalo mezi jednotlivými úrovněmi, posouvajícími děj dál. V roce 1992 naprostý zázrak, člověk měl dojem, že je hlavním hrdinou filmu. Fantazie jela na plno. Výborně bylo vymyšlené využívání ochranného štítu – dovedl ochránit, ale jen na chvíli, takže hráč rozhodně nebyl nesmrtelný. Důležité bylo precizní načasování. Obtížnost byla sice vysoká, ale díky kódům a chytře umístěným save pozicím (tenkrát v akční hře věc nevídaná) rozhodně nešlo o nějakou frustrující záležitost. Hratelnost šla zkrátka ruku v ruce se skvělým technickým zpracováním.

Dopad hry byl okamžitý. Hra vedla dlouho žebríčky prodejnosti a údajně jde pořád o nejprodávanější čistě francouzskou hru všech dob. Byla předělána snad na všechny významější herní systémy (původní verze byla pro Amigu a Atari ST) a všude sklízela úspěchy i po několika letech od svého vydání. O to více je překvapivé, že se prakticky nikdo nepokusil úspěch tohoto stylu hry zopakovat. Bermuda Syndrome, Blackthorne, Onescapee při vší úctě jeho kvalit nedosahovaly a Abe’s Oddysey bylo přeci jenom o něčem jiném. 

 Naštěstí je tato hra nesmrtelná. O čemž svědčí i to, že jí nedávno parta nadšenců z homebrew scény předělala na handheld PSP. Jde přitom o zajímavý platform mix, protože obsahuje grafiku z Dos verze, hudbu z Amigy a animované sekvence ze Sega CD. Jako bájný pták Fénix tedy vstává znovu a znovu z popela zapomění a získává si další a další generace hráčů, kteří umí ocenit kvalitní hru. Vypadá to, že s námi tento klenot 16-bitové éry zůstane napořád.

Celý článek...