Ano, přiznávám, i já podléhám mediální masáži a hypu. Proč jinak bych se tak neskutečně těšila, až si přečtu Vraní dívku, snad první knížku označenou nálepkou „jen pro silné povahy“? A těšila jsem se vážně strašně moc, dokonce se mi ani nechtělo čekat na pirátskou ebook verzi a už jsem ji několikrát držela v rukou, že si ji koupím!

Nakonec jsem to neudělala, což je jedině dobře.

(Spoilery budou udrženy na minimu.)

Vraní dívka je výplodem švédského autorského tandemu pod pseudonymem Erik Axl Sund. Jde údajně o první část trilogie Slabost Victorie Bergmanové, ale o druhém ani třetím díle očividně nikdo nic neví. Zajímavé.

Hlavními hrdinkami příběhu jsou vlastně ženy. Dvě ženy, tři ženy, jak to vezmete. Policistka Jeanette, jejíž manželství je… řekněme… v hajzlu vyšetřuje zamotaný případ týkající se několika nalezených zohavených mrtvol malých chlapců a psycholožka Sofia má zase problematickou pacientku, titulní Victorii Bergmanovou. Tyhle dvě se v průběhu knihy setkají, mají spolu chabý náznak lesbické erotické scény a všecko je přitom strašně kontroverzní, temné, děsivé, odporné a bůhvíco.

Nebo taky ne, že.

Hlavní problém je, že autoři opravdu chtěli napsat strašně temnou, kontroverzní a odpornou knihu, ale tak nějak přitom zapomněli na to, že kniha má v první řadě vyprávět příběh. Pokud na sebe jenom vršíte navzájem téměř nesouvisející příklady morálně závadného či jakkoliv kontroverzního chování, čtenáře možná šokujete, ale spíš je unudíte k smrti. Máme tu sexuální zneužívání dětí vlastními rodiči, skupinový sex, prostituci, drogy, homosexualitu, nevěru, nějaké ty vraždy, znásilnění, incesty, psychické poruchy a, jen tak protože proto, dětské vojáky ze Sierry Leone.

Nuuuuuuuda.

Autoři se ve vykreslení ošklivého, smutného a beznadějného světa, kde se toto všechno zcela běžně děje, nimrají tak strašně moc, že jim ten příběh nějak ušel. Nijak se nevyvíjí, nikam nesměřuje, nijak nevrcholí, vlastně téměř neexistuje.  A ani s tím hnusem to není tak žhavé – ano, párkrát jsem se při obzvlášť popisných pasážích malinko ušklíbla, ale nic víc. Ale v dnešní době už takové věci na člověka útočí ze všech stran, a vybičovat se k nějaké reakci není tak snadné, jako když jsem se v pěti letech třásla hrůzou u „dětská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy“ z Kytice. Takže vlastně ultimátní lose-lose situace – příběh je k ničemu a atmosféra všeobecného rozkladu taky nefunguje jak by měla. Ale snaha byla!

Víte, docela chápu, že někomu (možná tak nějaké do černého oděné patnáctileté slečně) se může líbit se v těch všudypřítomných snahách o ošklivost donekonečna patlat (a samozřejmě nosit tu knížku pod paží do školy, protože „look at me, I’m so hardcore“), a mě by to taky nevadilo, kdyby tímhle byl obalený nějaký rozumný příběh. Což není. Takže nakonec se mi nejvíc líbily poměrně smutně a citlivě napsané pasáže popisující to pochmurné, šedé každodenní zoufalství, které provází nevyhnutelný rozpad několikaletého vztahu.  Což se obávám, že není zrovna to, na co se autoři chtěli zaměřit.

Co takhle začít místo psaní nedobrých knih radši točit gay porno, chlapci?