Když nAsfalt_KKa vás z přebalu knihy civí rohatá bestie s bouchačkou v prackách a sedí na kapotě auta postaveného z kostí a masa, nějak vás to osloví. Mne to oslovilo natolik, že jsem se odhodlal k přečtení zadní strany knihy. A poté se projevilo mé prokletí, má úchylka, neodcházet z knihkupectví bez nové knihy. Nenávidím se.

Celý děj knihy se točí okolo bývalého žoldáka Kuffenbacha a jeho party, kteří už vlastně měli být nějaký ten pátek ve vojenském důchodu. Ale osazenstvo mají velice sympatické. Mimo ranaře a bombaře se zde najde i pološílený doktor se svou vojenskou lopatkou, nebo synátor bývalého člena komanda, ve kterém by se našel ne jeden novodobý gamer a geek. Prostě takové novodobé commandos. Akorát od začátku tak nějak tušíte, že tady se nácci kuchat nebudou. Po zachránění malé dívenky, zabití andělem a vyzkoušení přístupové pekelné skluzavky komando zjistí, že nějakým způsobem získali Wolverinovu regeneraci a ocitli se v malebném, krvavě zabarveném světe se stropem místo nebe, na kterém se pyšní tematický nápis -Bůh je módní trand-.

Po menší procházce do tábora pro asfalťáky, jak se v pekle říká lidem, jsou váleční veteráni názorně poučeni o tom, jak se v těchto místech s mrtvými dušemi zachází. Buď se po malých částech rozebírají: strhávání nehtů, kůže, vlasů, vytrhávání zubů a podobných drobností, které stejně díky regeneraci za chvíli zase dorostou; nebo recyklací duše jako komplet a přetavením na směs, která svou konzistencí a barvou připomíná asfalt. Ta je poté základní surovinou pro takřka veškeré věci, ať jsou to cihly nebo auta, zeppeliny nebo rovnou celá džungle, která po vás pokukuje lidskými oky namísto suků. A největší zábavou na tom všem je, že duše nemůže umřít a proto nebožtík vše vnímá i po proměně do své nové podoby. A to jste pak rádi, že jste pneumatikou náklaďáku a ne stěnou tavící pece.

Co se týká humoru v knize jako celku, je dokonalý. Aspoň tedy dle mého vkusu. Spousta sarkastických hlášek, rýpavé konverzace mezi členy komanda, přisprostlé nadávky na účet démonské rasy a co si sám domyslí snad každý: krev. Všude. Podobnost v Jiřím Kulhánkovi by zde našel každý. Proto, pokud knihu nebudete číst ve vaně, doporučuji si pod ní dát aspoň utěrku, aby krev měla kam odkapávat. Na čem kniha však pokulhává je děj. Čtenář je pomalinku zasvěcován a když vše začne chápat, děj začne gradovat, místy vytáčet do extrému. Možná si říkáte, že na tom není nic špatného. Taky, že není. Problémem je konec, který mi přišel odfláknutý. Úplně, jako kdyby autor nevěděl, jak knihu ukončit. Proto jsem bohužel knihu po dočtením odložil znechucen. Po více jak šesti stech stranách kvalitní papírové zábavy jsem si připadal, jako po vražení kudly do zad. Zklamání mísící se se vztekem.

Při zpětné rekapitulaci, když krevní tlak v mých žilách klesl, a zhodnocení knihy jako celku uznávám, že koupě Asfaltu nebyly vyhozené peníze. Přeci jen jsem se při čtení bavil, dokonce skončil i v záchvatu smíchu, protože některé hlášky a scénky jsou doslova démanty. Ano, možná mi kniha v rukách ještě někdy skončí, ale ten konec knize prostě neodpustím