Slýcháme to pořád. Není snad dne, kdy by se na nějakém informačním serveru neobjevila zpráva o tom, že hry jsou zlo, násilí, zvrhlost kazící mládež a měly by být co nejdříve zakázány. Vždyť co taky může vyrůst z dítěte, které tráví svůj veškerý volný čas vražděním, střílením a mlácením lidí, byť jen virtuálně? Běsnící deviant nebezpečný pro celou společnost. Pokud pomineme, že ti, co mají nejvíce negativních řečí proti hrám, nikdy žádnou hru pořádně nehráli a své „znalosti“ čerpají z článků plných polopravd a nepodložených závěrů od podobných frustrovaných jedinců, tito lidé si neuvědomují jednu věc – hry jsou jen nastaveným zrcadlem. Nechápete? Čtěte dál…

Zkuste si položit otázku, proč vůbec hry hrajeme? Odpověď je zdánlivě jednoduchá – přináší nám zábavu a uspokojení. Ve hrách si můžeme dovolit to, na co bychom si v reálném životě pravděpodobně netroufli; něco, co jsme vždycky podvědomě chtěli dělat, ale realita, společnost nebo strach o naší vlastní existenci nám to nedovolovaly. Přesunuli jsme se proto do světa virtuálního, kde je možné vše, po čem jen naše podvědomí touží.

Každý si v sobě neseme sklony k určitým vlastnostem, z nichž některé jsou zkrátka společensky nepřijatelné. Ano, mluvím o agresivitě. Nebudeme si nic nalhávat, je v každém z nás. Ať už existuje jako pozůstatek z dob, kdy nám tato vlastnost umožňovala lépe přežít, či vzniká v lidech z úplně jiných důvodů, je to přirozená věc. Společnost nás během našeho života ale nutí učit se tuto vlastnost potlačovat, protože je nepřijatelná. Kdo jí nedokáže potlačit, bude zavřen do vězení, do psychiatrických léčeben, zkrátka vytlačen na okraj společnosti. Dusíme jí proto v sobě a naše podvědomí hledá cestu, jak jí ze sebe i přesto nějakým způsobem dostat, najít něco, na čem bychom se mohli „vybít“.

A právě proto jsou tu hry. Proto je tu tolik násilných, zvrhlých a pro společnost na oko nepřijatelných her. Jsou tu, protože to je přesně to, po čem hluboko uvnitř toužíme. My hráči, i zarytí odpůrci her. Vynahradit si to, co si za normálních okolností nemůžeme dovolit. Hry totiž nejsou nic jiného než nastavené zrcadlo našemu podvědomí a společnosti. Možná dávají trochu pokřivený, politickou korektností zašpiněný, ale přesto celkem věrný obraz. Kdyby neexistovali agresivní lidé, nevytvářely by se agresivní hry. Nikdo by je nechtěl, nikdo by je nekupoval, nemělo by smysl je tvořit.

Takže se ptám: Zakážeme hry? Zakážeme agresivitu? Zakážeme všechno, co se nám na nás nelíbí? Zakážeme sebe? Ne. Problém není v hrách, problém je v nás samotných, v nás všech. Je jednodušší ukazovat prstem na všechno okolo a házet vinu na nejsnazší cíl, než si přiznat, že hry, filmy, knihy atd. jsou jen médium a skutečná chyba se nachází jen a jen v nás. Proto pohled do takového „zrcadla“ někomu nedělá dobře…