Oznamovat na Comic-Conu novou verzi Xboxu 360 s bundlovaným Halo: Reach? Copak herním firmám nestačí všechny ty E3, GDC, gamescom, Games Convention, TGS, Eurogamer Expo, Casual Games Forum, Develop, DICE, Game Connection, PAX, GameHorizon, Game Lab a desítky dalších? Plus vlastní show jednotlivých vydavatelů? Ne, vážně to nestačí? Vážně se musí hry cpát i na Comis-Con?

Ale vždyť jsou dnes podle her komiksy a podle komiksů hry. Ano, jsou. Podle každé druhé ptákoviny někdo za měsíc načmárá komiks, a najedou to může prudit na Comic-Conu? Organizátoři si asi mnou ruce – čím víc vystavovatelů, tím víc kartónů šampaňského a lehkých děv. Fanoušci pravých komiksů musí ale zuřit. Invaze her začala.

Příjemné to bylo ještě před pár lety, kdy na Comic-Conu bylo jen pár her. Teď? Teď je tam toho až moc. Jasně, on je další poloherní event fajn a taky jsem rád, že se tam oznámí pár věcí a fandové uvidí své hvězdné nerdy naživo. Proč ne.

Spíš mi vadí ten princip, kdy jsou organizátoři už takové hyenky, že tam pustí fakt kohokoliv, kdo si koupí flek na stánek, nebo si zabookuje nějakou místnost na svůj panel. Který se komiksů třeba vůbec netýká. Vymyká se z ruky Comic-Con? Možná. Vymyká se z ruky celý herní průmysl? Určitě.

Na letošní E3 byly ještě ohlasy docela pozitivní, ale už bylo několik vztyčených ukazováků a pozdviženého obočí. Jestli to tak půjde dál, herní firmy budou za rok za dva fňukat, že je E3 stojí příliš mnoho peněz. Proč teda pak Activision dělá párty za šest mega, na které nic neoznámí a jen si chce vyžehlit u novinářů imič?

Velké firmy si tak poměřují délky svých penisů a menší firmy chudinky nestíhají. Na hrách dělá klidně půl tisíce lidí. Marketingový rozpočet her často přesahuje samotné náklady na vývoj. Půl roku nic a pak v jednom měsíci vyjdou tři závodní hry. Viděli jste snad tři stejné filmy v jednom měsíci v kině? Ani vývojáři, kteří prokázali svoji schopnost vydělat velké peníze si nemůžou udělat hru podle sebe. Kam jsme to dospěli?

A Microsoft na Comic-Conu oznamuje přebarvenou verzi konzole. Co to tam má sakra co dělat?! Vlastně ano, teď jsem si vzpomněl, on je podle Hejlou určitě nějaký komiks, že jo? Sorry Majkrosofte.

Utrhne se tahle celá mašinérie brzo ze řetězu a všechny sežere? Vymyká se herní průmysl těm nahoře z rukou?

Psí dny je snad první hra od Manhuntu, která dokáže uspokojit sadistické choutky, tudíž by ji neměl nikdo hrát, natož o ní cokoliv číst.

Lynch je pod palbou a na hráči je odpravit ty, kteří po něm jdou. Jeho kámoš s rozbitým frňákem Kane mu v tom pomáhá, vždyť „své už si zažili“ v díle prvním, nazvaném Dead Men. Tak ale k tomuhle dílu: změnila se hratelnost, ovládání možná taky, každopádně vypadá a hraje se to podobně jako Uncharted. Uncharted v notně podnapilém a řádně špinavém stylu, to jen pro jistotu, aby si to hned neletěli zahrát všichni velcí, ale i malí, fanoušci Uncharted. Pohyby, zbraně, ovládání… snad až na dva podivný sadismem přetékající chlapíky a policejní komando, které je chce zabít, je to Uncharted jak vyšité. Alespoň podle prvního dojmu, dojmu z dema, abych byl přesnější.

Následuje přepis konverzace dvou bad-ass zločinců o čerstvě uvolněném demu Dog Days.

Kane: Mně to demo přišlo takový zajimavý. Člověk podle tý ukázky ani nedokáže říct, jestli třeba to bude dobrá hra, nebo naprostej propadák, vůbec netuším. Je to jen prostě zajímavý. :)

Lynch: Jo, nějaká dema nevykazují žádné známky o tom, jestli výsledný produkt bude dobrý či ne. Chytře vyrobené demo, no prostě… :)

Kane: Bych ani neřek, je to jen kousek ze hry. No uvidíš prostě :). Vono to má takovou atmosféru, jako když nahraješ akční film z torrentu v divx, pár kilobajtů se ti přitom ztratí a nakonec to ještě přehraješ na VHS video. :) Díky tomu ta hra vypadá surově hrozně surově…

Lynch: Hmm, zní to dobře. Takže něco podobnýho jako Silent Hill 2 na PS2, tj. krásně šumivej obraz dodávající hraní slušnou atmošku?

Kane: Ono to právě není úplně Jako Silent Hill. V Silent Hillu byl jenom šum a filtr, kdežto tady máš vyloženě živej obraz, kterej ti ten výslednej dojem doslova žere, ničí a degraduje na několikátou kopii VHSky. :) Podle mě díky tomu spousta lidí tu hru asi odsoudí, a možná to nebude takovej hit, ale na druhou stranu tím ta hra je dost jedinečná, i když pod povrchem je to fakt tuctová střílečka, deš vytýčenou cestou a prostě střílíš. I když seš pravda víc zranitelnej, než v jinejch hrách, takže v tomhle ohledu je to trochu realističtější a víc se bojíš o život.

Sem docela zvědavej na recenze.

Hned na to, co Kane a Lynch domluvili, odkráčeli s nabitýma puškama do nejbližší čínské čtvrti. No vlastně ne tak úplně, protože Kane a Lynch 2 se odehrává v Šanghaji a to je, jak víme, jedna velká čínská čtvrť nebo spíš TA čtvrť plná číňanů. Odkráčeli, a vlastně se spíš prostříleli přes policejní eskortu, k tajnému skladu plnému svázaných, tzn. nepohodlných, občanů, kteří ihned začali prosit o život.

Je to jen hra, ne?

Ovšem co následovalo… vlastně spíš co NEnásledovalo. Stříkance krve, rozprsknutí hlavy nebo jakákoli scéna násilí = to vše bylo ihned zcenzurováno, doslova schováno za čtverec velkých pixelů, přesně jak to známe z televize. Někdo nám tu, zdá se, cenzuruje herní násilí. Vykřičník?! Ale ne, to jen autoři z IO Interactive využívají každého prostředku, jak nabídnout hráči ultimátně špinavě realistický zážitek. Představivost totiž vobčas zafunguje lépe než dokonalá herní grafika.

Jako střílečka je to fakt dobré. Úžasné grafické filtry a prvky z Uncharted jakbysmet. A to mi někdo říká: “Hele, já se nebudu dívat jak to hraješ, protože tam jako blázen běháš po ulici a zabíjíš ty nevinný lidi.” “Je to jen hra ne?” opáčím mu. “Navíc mi nikdo nechce dělat živej štít před poldama, tak co mi jinýho zbejvá?”

To se takhle objevil Alien Swarm na Steamu za slušnou cenu – zdarma – a hned tu byl další námět na článek pro KK.

Takže, jaké byly mé první dojmy? Úplně první dojem byl takový, že vlastně nebylo z čeho si jej udělat. Jednoduše jsem se nemohl připojit. Párkrát jsem se, pro jistotu, ujistil, že nic nestahuju. A nic. Ani výběr jiného serveru nepomohl. Až na nějaký devátý pokus, kde jedna čekací doba trvala od pěti do deseti minut, se mi to podařilo. Dostat se do hry tedy dalo řádně zabrat a bohužel, později u druhého pokusu jsem měl podobný „úspěch“.

OK. Po výběru fotografie vojáka a jeho zbraní (krom toho je na výběr i nějaké to povolání) se jde přímo na věc. Skupinka čtyř vojáků je viděna hezky klasicky seshora. Prostředí nějaké základny, tma okolo a nějaké to světlo. Ovládání probíhá klasicky pomocí WASD kláves v kombinaci s myší, jejíž pohyb posunuje zaměřovač a levé tlačítko spouští palbu. Jste-li zády blížícímu se vetřelci, nevadí, jelikož po vzoru Abuse je váš voják, či vojanda, schopen, či schopna, okamžitě vystřelit do jakéhokoli úhlu. Podobně je na tom pohyb postav, kde nijak nezáleží na fyziologii panáčků. Klávesy WASD okamžitě posílají tělo panáčka potřebným směrem, nehledě na to, jak nepěkně, či nerealisticky, ona podivná chůze působí a vůbec vypadá. Že by to ale škodilo hratelnosti, to vůbec ne. Naopak, hra je díky tomu určitě dynamičtější, lépe se hraje (člověk nezápasí s otáčením vojáčků) a tak nějak to částečně vyvažuje ten handicap dvourozměrného prostředí. No handicap, to není tak úplně přesné slovo, protože střílečka ve 2D je vlastně fajn.

Co se děje při hraní? Procházíte základnou, jako jeden spolupracující tým, a zpoza rohů, většinou z temnoty se k vaší skupince přibližují vetřelci, které je třeba zneškodnit ještě dřív, než vám stihnou dát poznat svůj dech z ošklivě blízké vzdálenosti (nebo tak nějak). Taková situace občas nastane i v případě, když kolem sebe střílíte jako zcvoklý Rambo – to vlastně nezkoušejte, protože střílet do kolegů není dvakrát slušné. Jedné potvoře ze Swarmu se totiž sem tam povede pirueta, díky čemuž jsem si ji občas spletl s parťákem. Pro takové horké chvíle, ehm, je připraven melee útok pažbou vaší pušky, který ale musí být proveden ještě dříve, než do vás monstrum zasekne své špinavé drápy. Hrůza a děs. Vězte ale, že Alien Swarm zase nějak strašidelně nepůsobí a má to na svědomí jednak více světla a taky je tu málo vidět – respektive není, že by tvůrcům šlo o to, nahnat hráči strach. To verze z roku 2004, alespoň podle Youtube videí, měla více zmáknuté a taky se více přibližovala filmovým Aliens… kteří byli hlavní inspirací tvůrcům z Black Cat Games. Teď už vlastně Valve, potom co byli koupeni (stejně jako tvůrci CounterStrike, Portalu atd.).

Krom střílení je tu tedy postup základnou, který není bezproblémový – jednou za čas je třeba, aby technik, jakožto jediný s oprávněním používat tamní kompjůtry, otevřel dveře. V tu chvíli je nutné chránit technika, neboť v takových momentech je potvorám hej – nastává přesilovka (která vlastně nikdy nekončí, ale tři je méně než čtyři, chápeme).

Alien Swarm, tento i ten předchozí, je graficky vylepšený Alien Breed, a tím je myšleno ten původní z devadesátých let (ten nový jsem nehrál, ani neviděl). Je v tom ale bordel, avšak bystrý čtenář jistě pochopí. Současnému hráči lze Alien Swarm přiblížit jako Left 4 Dead akorát s ufounama a z pohledu seshora. Se stejnýma přednostma, ale i chybama, které se neprojeví hned, ale časem určitě. Takže jo. Doporučujeme.

Odtud si hru stáhnete (musíte mít nainstalovaný Steam): http://store.steampowered.com/app/630

Alien Swarm (2010)
O této hře je řeč.

Alien Swarm (2004)
Předchozí model pro až osm hráčů a s hustější atmoškou.

Proč jsou v takové oblibě zrovna zombie? Proč to nejsou třeba piráti? Nebo pirátští duchové? Nebo upíři. Ale zombie? Co je na nich tak úžasného, že je chce mít ve své hře takřka každý?

Zkusím si tipnout. Zombie proto, že vyhovují všem věkovým kategoriím. Pro jedny jde o zdroj příjemného děsu, druzí si už na ně víceméně zvykli, ale myslí si o nich, že jsou stále super a dalším vyhovují třeba z důvodu, že když proti nim budou hrát, budou okolím vnímání jako „ti, co jsou v pohodě“.

A taky je tu další důvod, kvůli kterému nám a herním tvůrcům nedávají spát. Jde o vracející se mrtvé. To v herně-vývojářském slangu znamená univerzální využití. V akční hře pošlete četu nacistů zpátky k führerovi a hnedle jde po vás skupinka oživlých mrtvol, tj. ti samí vojáci, které jste postříleli, akorát s nezdravě vypadající pokožkou. A to dává mnohem větší smysl, než kdyby se tito vojáci vrátili jako pirátští duchové. Zombie určitě víc zapadají do jakéhokoliv světa, než jiná monstra. Třeba takoví upíři například potřebují neustále tmu. Pirátští duchové potřebují mít poblíž pirátskou loď a vlkodlaci pracují jen za podmínek, že je zrovinka úplněk. Ale zpět k našim zombiím.

Zombie na ostrově doktora Neda? Zombie navštíví divoký západ v Red Dead Redemption? Zombie brzy zaútočí na Fat Princess? Je otázkou, jestli je přidávání zombií do „ne-zombie“ her vůbec dobrý nápad. Totiž, někde to vůbec nevadí, avšak některé hry jsou výborné samy o sobě a žádný speciální (zombie) mód nepotřebují. A jsou případy, kde přítomnost zombie módu takzvaně nadzvedává obočí, neboť se do té hry ale vůbec nehodí.

Je sice fakt, že zombie se do videoher dostávají většinou skrze stahovatelné DLC balíčky a tak je jen na hráči, jestli k tomu svolí, jenomže, čistě hypoteticky, co když půjde o všeobecně uznávanou hru – např. ICO – a onen balíček se zombiemi bude absolutně nevhodný? Zatím k takovému případu, pokud vím, nedošlo, ale s „rychlostí“, s jakou je přidávání zombie módů ke hrám uskutečňováno, a vůbec jaké popularitě se v posledních letech zombie těší, kdoví jak blízko jsme k první takto nevhodně zvolené hře?

Když už se nám dojem z her blíží k tomu filmovému, napadlo mě, co dělá největší hollywoodské trháky největšími hollywoodskými trháky? Že scénář? Humor? Krev? Střeva? Nebo naopak romantika?… Láska v New Yorku? Kdeže. Přeci herci! Kolikrát jste slyšeli od přátel, když jste vycházeli z kina: „No, kdyby tam nehrál ten Johnny Depp, Brad Pitt a Kiera Knightley, byla by to docela blbost, ale takhle to bylo fajn.“

Oblíbit si určité herce, tomu se nelze ubránit. Jsem v tom stejně postižen. Musím například vidět každý film s Kate Winslet, protože ji mám rád, je mi sympatická, a žádný z jejích filmů mě nikdy nezklamal (jo, ani Titanik ne!). A teď si představte, až herní vývojáři si toto uvědomí. Počkat, počkat, řeknou si. My máme virtuální postavu Snakea, co kdybychom začli vydělávat i na něčem jiném, než že budeme mučit Kojimu a přinutíme ho udělat dalšího Metal Geara? Co kdybychom poslali Snakea do světa a nabídli ho jako virtuálního herce? A když to Konami udělají, přidá se Nintendo s Máriem a Eidos s Larou, a…

Pak si budeme jednoho dne moci zahrát hry, kde v titulcích bude napsáno, „hlavní postavu Johnnyho Práskače ztvárnil: SOLID SNAKE!, v dalších úlohách hrají: „Princezna Peach jako bezejmenná pouliční sociální pracovnice, Mário, v úloze strážníka Maxe a Max Payne jako nesmlouvavý vymahač dluhů Jack Bouchač. To vše v naší nové akční adventuře: „Uhoď mě, ale nezabij mě!“

A herní trhák je na světě.

Ostatně, něco takového už bylo použito ve vynikající JRPG Kingdom Hearts, kde tedy se přímo nejednalo o zaplacené herní virtuální herce, ale ve hře se objevovaly postavičky z proslavených animáku od Disneyho. Myšák Miky, Pes Pluto, Tarzan, taková ta Princezna od Bestie, Malá mořská víla Ariel, atd. atd. A kdo jste Kingdom Hearts hráli, jistě uznáte, že se jednalo opravdu o zcela nevšední až srdceryvný zážitek. A bylo by nespravedlivé tvrdit, že k tomu nedopomohla i právě licence od Disneyho.

Má představa je možná od Kingdom Hearts až příliš vzdálená, ale ve srovnání s filmem by nešlo o nic zvláštního a podivného. Na jedné straně by stáli např. skuteční herci, převedení do virtuálního světa (to se přeci děje už dnes, např. Uncharted) a vedle toho herci virtuální, hrají pospolu:

„Jim Carrey a Gay Tony v nové hře od Rockstaru, v které budete vykrádat banky tak legračním a netradičním způsobem, jaký jste ještě nikdy nezažili! Potkáte zde Jean Paul Belmonda, jako pouličního klauna, který nemá k bouchačce nikdy daleko a April Ryan jako úřednici za přepážkou, která v nestřežených momentech mizí do jiné dimenze! Přivede si odtud posilu a zastaví Gay Tonyho a Jima Carrey v loupeži? To vše a mnohem více se dozvíte v naší hře!

Keď už človek virtuálne všade bol, všetko videl a o všetkom vie, má to skrátka ťažké. :-) Teda nie, že by si myslel, aká je to pravda pravdúca, len má skrátka taký pocit. A potom, v dobách nedávnych, keď ešte teplota pravidelne nestúpala nad 30 stupňov, dostal tento človek chuť na nejaké RPG, ktoré ešte nehral. Človek ako taký, poviete si. Na svete je predsa toľko RPG hier… Nuž pravda, ale podmienky boli nastavené veľmi prísne – muselo sa jednať o “party” RPG, kde si hráč vytvára vlastnú družinu a nesmel ju ešte nikdy hrať. Páni a dámy, taká hra zrejme na PC neexistuje. :-) A tak musel prísť na rad záložný plán… (ak to ešte niekto nepodchytil, tak toto je ďalší retro článok o hre, o ktorej u nás veľa ľudí nepočulo :-) )

Skrátka čokoľvek čo je aspoň trochu RPG a ešte som to nehral! Áno, ten človek ako taký som ja :-) Však to poznáte, niekedy máte jednoducho chuť na niečo, čo ste ešte nevideli, nikdy to neprešlo po vašom monitore, niečo nové. Tak som pri pátraní, vlastne, náhodnom prezeraní položiek na ebayi, našiel jednu, o ktorej som v živote nepočul. Presne, to je tá pani z názvu tohto článku. Dragonfire: The Well of Souls. Hra pôvodu zrejme švédskeho (z roku 1999), odvodzujem podľa jedinej maximálne pozitívnej recenzie, ktorá je citovaná na mobygames :-) Zvyšok sa pohyboval okolo priemeru až slabého podpriemeru. Predrenderované pozadia, graficky štýl – vraj – podobný Baldur’s Gate. Škoda, že len jedna postava, avšak vždy lepšie ako drátom do oka. Okrem toho, že nejaká hra dostane okolo 50-tky +/-, ešte neznamená, že musí byť zo zásady zlá. To si myslia len dnešné deti. 3 libry ešte nikoho nezabili a keď nič iné, tak sa bude krabica aspoň pekne skvieť v poličke (áno, pán je tiež materialista ;-) ).

Čo sa týka celého pozadia hry, teda príbehovej opodstatnenosti a motivácie, povedal by som to takto: Fantasy toho najhrubšieho zrna, že by to bol pre Pavla Dobrovského (ktorý ako je známe, priam miluje fantasy klišé ;-)) jeho kryptonit. Ostatne, stačí si pozrieť len intro hry a okamžite pochopíte. Ale nech je ako je, cez to sa ešte dá preplávať. Nepríjemné prekvapenie nastalo po spustení hry (pod WinXp šlape hra bez najmenších problémov, stačí nastaviť len kompatibilitu). Teda vlastne až pri akte vytvárania postavy, v tomto prípade len vyberania a upravenia štatistík. Áno, žiadna tvorba postavy, či výber mena. Len úprava štatistík. A výber? Nuž tradične tradičný, s malým netradičným dodatkom. Elfka, čo sa tvári, že vám dá, za príslušný obnos, bojovník drsoň, kráľovstvo za meč. Pol-ork, škaredý ako noc s pohľadom “rozdrtím ťa na úplnú padrť” a celé panoptikum uzatvára…káčer. Áno, kačica s akousi konquistadorskou helmou na hlave. Inak bývalý pirátsky kapitán. Kvák!

Ocitám sa vo väzení, z ktorého zdá sa nie je cesta von. Hmm, graficky to ani zďaleka nemá na prvý Baldur’s Gate, skôr sa podobá na prvé Diablo. Pozerať sa však na to dá, nie-3D grafika skrátka nestarne tak zle ako tá 3D. Pohybujem sa klikaním po svete, v spodnej časti orazovky je asi inventár na rýchle použitie…ehm, tak nie. To je celý inventár postavy! 9 miest na predmety? OK, s tým sa snáď bude dať nejako žiť. Na stole vidím chlieb. Rozlomím ho a vypadne z neho kľúč. Ach, niekto chce aby som sa odtiaľ dostal!. Avšak prázdne ruky, bez zbraní? Uvidíme. Vonku ma spozoruje stráž, reku ich ubijem rukami. Heh? Že to nejde?! Utekám kade ľahšie. Nejaký zavretý chlapík mi hovorí, že ak ho vyslobodím, povie mi ako sa dosať von z väzenia. Áno, v inventári mám nejaký obojok, ktorý nejde odstrániť. V tom bude tá finta. Blúdim po chodbách, utekám pred strážami, až kým nenájdem zbraň. Konečne to nebudem ja, kto bude utekať! Pritom nachádzam nejaké fľašky s liečivými lektvarmi a ďalšie, ktoré netuším na čo slúžia. Sek, sek – buch. Hmm, Diablo? Aj keď nie také frenetické, skôr pomalšie, ale štýl boja sa blíži práve k tejto hre. OK, čo body skúseností? Žiadne nie sú? Uf. Ozaj, čo som to mal vlastne spraviť. Kde je nejaký denník…ehm, nie je? Jasné, už si spomínam – chlapíka vyslobodiť z väzenia! Ale akože to nemá nejaký denník. Bah. Po chvíľke nachádzam nejaké brnenie, neviem aké má kvality, ale keďže žiadne nemám, veľmi ma to netrápi. Konečne nachádzam kľúč. Kľúč použijem na dvere väzenia. Chlapík je rád, dáva mi špeciálny kruh, ktorý mám použiť v miestnosti s trofejami. Idem tam, otočím správnou sochou, otvorí sa tajný výklenok, použijem kruh na výklenok, otvoria sa tajné dvere, kde je kľúč. Ten použijem na “obojok” a konečne môžem opustiť väzenie. Ešte predtým ma čaká hra s pákami. Som vonku, v akomsi prístave…

Tiež vám tie postupy začali pripomínať trochu iný žáner. Počujem adventúra? Áno. Nachádzate predmety, tie používate na tých správnych miestach (a po použití samozrejme zmiznú z inventára) a medzitým vymlátite všetko nepriateľsky naladené, čo sa vám zapletie do cesty. Ako som už povedal, graficky hra nevyzerá najhoršie, bohužiaľ sú všetky obrazovky strašne statické. Prakticky sa na nich nič nedeje.

V konečnom dôsledku tak Dragonfire nie je RPG, ale akčná adventúra s RP prvkami štatistík vašej postavy. Och áno, tie body skúseností. Nie sú. Ako som pochopil, postava sa zlepšuje pitím rôznych druhov lektvarov. Jeden pridáva +1 k sile (silnejší aj viac), iný zase + k ovládaniu lukov, jednoručných, či obojručných zbraní. Tiež som čumel jak pes na turecký med. Lenže je to tak, postavu posúva dopredu konzumácia rôzny podivne farebných tekutín. Pritom sa tá hra nehrá úplne najhoršie, pokiaľ pochopíte čo vlastne hráte. Nie je to žiaden zázrak, avšak nie je ani natoľko zlá, aby vás odradzovala od hrania. V slove čísel, na ktoré je dnešná mládež zaťažená, je to taká krásne okrúhla päťka s presahom do šestky :-).

Ako sa to celé skončí zatiaľ netuším – príliš horko na hranie, avšak z nahliadnutia do adresára hry viem, že hra môže mať dva konce – dobrý a zlý. Ako sa k nim dá prepracovať? Nuž, snáď to niekedy uvidím. :-) (Mimochodom, pár ďalších screenshotov nájdete tu )