Nedávno se po českých blozích prohnala vlnka článků, jež se zaobíraly důležitostí hodnotícího čísílka. V následujícím textu bych se chtěl podívat trošku hloubš (s vědomím, že přede mnou se takhle podívala už řada nejen blogerů), pod povrch hodnotícího procesu. Co vlastně všechno vezme v potaz při hodnocení takový recenzent?


Ale pro pořádek si nejdříve trošku přibližme, jak vlastně vypadá takové recenzování. Nahlédněme do jednoho dne v redakci (nejmenovaného herního časopisu), aneb pokud jste v časové tísni následující odstavcovou kaluž přeskočte.

Na počátku zazvoní pošťák. Dvakrát. Redaktor se odsune od stolu. Zatne břich a zkontroluje, jestli má zapnutý tamto dole. Pokud je vše v pořádku, zamíří ke dveřím. Nespěchá (aby pozdějším funěním a chytáním se za cholesterolem zaneřáděné srdce pošťáka neodradil od splnění jeho pošťácké mise), přesto jde rychleji než obvykle. Deaktivuje alarmy a odstraní řetěz, až poté otevře dveře. V nočních hodinách kouká napřed dveřním kukátkem. Přebírá od pošťáka balíček. Bez rozloučení trhá obálku, často ještě před zraky loučícího se pošťáka. Obsah balíčku – videohru uchopuje silně do svých novinařinou zničených pracek. Zbytek: obálku, dopis a herní merchandise háže do vedlejších, k tomu určených, křovin. Po zabouchnutí pospíchá – ač zrakem nezúčastněného by se zdálo, že jde normální rychlostí – k velké otočné židli. Zajíždí. Spolu s ním zajíždí do mechaniky i před chvílí obdržená hra. Cover končí v koši. Proč? Ten totiž neslouží k ničemu jinému, než ke schování hry před recenzentem. Instalace a první únava. Intro: čas pro odpočinek. Po dobrém spánku je tu nejlepší část recenzování: hraní herního titulu. Tady se většinou nikdo neshodne, jak dlouho by takové hraní mělo trvat. Někteří tvrdí, že jen po čas, po který je hra zábavná, druzí trvají na tom, že je nutné hrát hru až do konce, aby recenze byla relevantní i pro čtenáře časopisu. Většina her je dnes dohratelná za jednu „pracovní šichtu“, tzn. že ještě ten den je možné napsat recenzi. Dobrá nálada většinou ručí za to, že se recenzent dá do psaní ještě ten den. Pokud má hra v charakteristice „nudná břečka“, recenzenta titul otráví a ten je po právu nejdříve zmaten, poté naštván a pak následuje část, ve které ničí herním molochem zaslaný disk. Basepálka, pokud ji má recenzent někde po ruce, ale i letlampa, kterou tam zanechal zapomnětlivý černokněžník, ehm, teda vlastně řemeslník, jsou účinnými a dá se říct, že i uspokojujícími prostředky pro tuhle činnost. V případě zničených her se prostě napíše něco vtipného, něco, co by *mělo* pobavit, aneb zasmějme se tomu, nic jiného si ta hloupá hra nezaslouží. Natož pořádnou recenzi – dílo, u kterého recenzent téměř vypustí ducha.

Tak a teď zase trochu vážněji. Co všechno si vůbec takové recenzentovo „Opus Magnum“ vyžádá?

Nesmí chybět letmý popis hry, aby si čtenář udělal představu o čem že se to píše. Technický stav hry. To, jestli hra vůbec odpovídá roku 2009. Jasným věcem se, v případě že jde o zkušeného psavce, vyhýbá a díky ušetřenému počtu znaků má tak více prostoru pro svůj (čistě subjektivní) názor. Zkontroluje, případně vypíše všechny žánrové odlišnosti, které se ve hře vyskytují. I to má vliv na hodnocení. Pokud hra obohacuje žánr, má malé, přesto významné, plus. Pak, nakolik je to zábava, což by mělo být alfou a omegou, ale v profesionálním prostředí, jakým herní novinařina bezesporu je („Au!“), se na tohle zase moc nehraje. Bere se totiž v potaz spousta (krát spoustu) jiných faktorů. (a teď zase trošičku veseleji) Velikost firmy, nakolik je firma nakloněná vašemu distributorovi, velikost… ega herního vývojáře (novináře), platforma (je-li autor v té době zasažen prasečí fanboj chřipkou), průměr na metacritics, kvalita redaktorova spánku hraje taky svoji roli (absence spánku pak roli obrovskou).

(a zase vážněji) Recenzování není procházka růžovou zahradou. Má podmínky, na které člověk přistupuje nerad, protože profesionální recenze, to není jen krátký textík, kde se napíše o tom, co hra je, proč je zábavná a co se v ní odehrává. Recenze je dlouhatánský text, kde musíte napsat přesně podle jistých pravidel naprosto všechno, co hra nabízí a na nic důležitého nezapomenout. (-vtip neprošel autocenzurou-) Často to pak dopadá tak, že takto náročný úkol, což napsání kvalitní recenze opravdu je, vysaje z herního redaktora veškerou energii a on (nebo ona, ono?!) se už moc nezabývá otázkou, jak tu hru správně ohodnotit. Tedy co je správné vzít v potaz.

Jaká jsou nejdůležitější hlediska, na něž by měl recenzent zaměřit svoji pozornost? Tohle určí žánr, alespoň si to myslím. Na bojovku se např. dívá jinak než na strategii při posouzení, jak je ta hra komplexní. Poté na řadu nastoupí další otázka. Nakolik je ta hra poměřitelná s nejlepšími kousky svého žánru? A to nehledě na rok výroby. Je chybou, pokud se berou na vědomí pouze kousky z posledních několika let. Diablovky to mají těžké. Nikdo nepřekonal Diablo 2, alespoň po stránce hratelnosti a zábavy. Technická stránka je u posledních RPG pozitivních hack ‚n slash her zpravidla lepší. A tady vyvstává další dilema. Může (něco tak objektivního jako je) technická stránka porazit (něco tak subjektivního jako) zábavu a hratelnost? Ale otázek je ještě mnohem víc. Článek je už dost nafouknutý, tak raději přejdu rovnou k té jedné, která mě inspirovala k napsání tohoto článku. Dětské hry. Jak je hodnotit? Řekl bych: stejně jako ostatní hry? Nebo na ně vytáhnout dvojí metr? Proč? Na sportovní hry ho taky nikdo nevytahuje. Někdo to řeší takovou formou, že si vypěstuje vlastního specialistu. Michal Rybka hodnotí strategie. Ostatně je v tom dobrý, tak proč ne, že? V minulosti to ale byl třeba Ondřej Malý (všechno, co souviselo se sportem) a simulant Bob Koutský (odborník na nic menšího, než jsou simulátory).

A někdo (kupodivu opět Level) to řeší formou alibi… ehm, razítka. Poznámka HRA PRO DĚTI, HODNOCENÍ DOSPĚLÉHO vám totiž zaručí bezesné spaní, dá vám pocit, že jste hře neukřivdili. Ale co to? Copak je v pořádku psát takové dodatky k recenzím? To příště bude pod recenzí Barbie Summer Adventures napsané: HRA PRO DOSPÍVAJÍCÍ DÍVKY, HODNOCENÍ DOSPĚLÉHO MUŽE? Samozřejmě nic proti autorce recenze Pat a Mat, ale… to razítko mě jako fanouška Pata a Mata vážně zmátlo.