Teďkom jsem si při hraní Alienů: Colonial Marines říkal, že ty dva robotické NPC mariňáky, kteří se mnou procházejí hrou, nejde zabít, a taky to, že je to spíše na škodu. Vadí mi, jak to ubližuje hernímu zážitku. Když je z bezprostřední vzdálenosti obestoupí Alieni, měli by pro záchranu atmosféry odevzdat své zbraně a chcípnout. Stejně tak, když pod ně hodím omylem granát, měli by odletět a chcípnout. Měli by a měli. Aliens má těch problémů víc, osobně si ale myslím, že právě ona absence Friendly Fire je tou zásadnější chybkou…

Friendly Fire, co to znamená? Přátelské střílení by asi zněl správný překlad, jenže tady jde o střílení přátel. Těch pixelových na monitoru počítače, samozřejmě. Většinou je tento herní koncept používaný v multiplayerových střílečkách, kdy jde střílet do vlastního týmu, je-li friendly fire zapnutý. Proč by ale vůbec někdo něco takového dával do počítačové hry? Proč?!

Vcelku jednoduchá odpověď, zamyslíte-li se nad tím. Je to tam proto, ne abyste úmyslně stříleli vlastní hráče a posílali tak jejich avatary do křemíkových končin, alébrž z jiného a jediného důvodu, jde o pojistku, která vám zamezuje neohrabaně zacházet s olověnými náboji a vybuchovacími zařízeními. Motivuje vás to střílet obezřetně a hře to pak přidává na realismu, a hráči pak na větším pocitu realismu při hraní.

První hrou, v níž jsem Friendly Fire zaregistroval, byli asi Lemmings, ale spíše to bylo až Enemy Territory, ve kterém se tato fíčura využila naplno, tedy že byla zabudována do vnitřností pravidel této hry. A že jen se zapnutým Friendly Fire to byla ta pravá zábava. Když jste chtěli v Enemy Territory vystřelit granátometem za roh, kde byli hlášeni nepřátelé a věděli jste, že tak riskujete virtuální životy svých spoluhráčů, jedině v těch chvílích jste byli konfrontováni s tíživým dilematem: jste ochotni podstoupit riziko, že tím granátem seberete životy skupince vlastních vojáků? A tak se většinou stalo, že granát se nevystřelil a pak se muselo použít jiné taktiky, nejčastěji férovějšího mačkání kohoutku pušky značky Thompson, či úplně nejférovějšího několikanásobného zmáčknutí kohoutku pistole Colt 1911. I při používání férových zbraní ale mohlo docházet ke zranění vašich spolubojovníků, takže jste si dvakrát rozmysleli, zda střelit, či se jen dívat, jak to ten druhý zvládne, byl-li v dráze letu případné kulky svištilky. A také to podporovalo zapojení mozku při hraní, což je u stříleček spíše méně častý jev, méně častější, než bych si přál.

Je tu ale i jiná, daleko temnější, stránka Friendly Fire. Najednou tu byl způsob, jak se pomstít hráči ze svého týmu, a že toho někteří využili, ne jednou, ne dvakrát. Pokaždé, když k tomu došlo, bylo poznat, že herní svět počítačových bojovníků navštívil člověk. Při pohledu na válečnou arénu byste jinak nepoznali, jestli jsou na jejím bojišti neživí boti nebo profesionální hráči – rozdíl takřka nerozpoznatelný. Byl to takový příjemný pocit, když jste otravného hráče-inženýra kopli do jeho vlastního minového pole, nebo když jste zavolali stíhačku, aby hodila bomby na kopeček, na kterém se utábořil ten otrava-medik, který se rozhodl léčit jen sebe a na ostatní házel bobek. Musím se přiznat, že i při mém hraní došlo na podobné přečiny vůči vlastním vojákům, v některých případech jsem dokonce sáhl na virtuální kudlu, a to už jsem se nemohl vymlouvat, že to byla náhoda, nebo, že to udělal někdo jiný. Samozřejmě se ale také občas stávalo, že zacílený otrava nebyl tím, kdo to nakonec schytal. Nebo se začalo oplácet a pak jste byli svědky toho, jak si dva hráči na bojištích Druhé světové války vyřizovali účty tak, že po sobě stříleli jako na divokém západě. Stávalo se tak – nijak moc často, ale čas od času k takovýmto úsměvným situacím došlo.

Se zapnutým Friendly Fire je asi nevyhnutelné, že se dříve či později objeví někdo, kdo toho bude chtít zneužít.

Friendly Fire dle mého názoru ve hrách zlepšuje hratelnost tím, že týmové střílečky více usazuje do reality a tím pádem pak tyto hry dokážou hráče lépe pohltit do svého virtuálního světa. Totiž i ve skutečné válce si vojáci dříve zkontrolují, kdo to pod jejich srandovními bombardéry chodí, než shodí bouchající nálože, a na bojišti si vojáci také nejdříve řeknou, jestli je bezpečné hodit granát za roh, aniž by hrozila případná zranění nebo hůř, ztráta na životech, místních civilistů. Tím, že je hra uvěřitelnější, herní zážitek je o to kvalitnější, tím spíš u střílečky, v níž máte za cíl ubližovat hráčům z jiného týmu. FF má své neduhy, jako je snadná zneužitelnost nebo nehody, které urychlí nepříteli vítězství – kolikrát se stalo, že se operátor panzerfaustu zapomněl a stiskl spoušť ve spawnu, kde nechal vypařit vše od botů navrch. Jeho výhody ale jasně převyšují a např. já si už prakticky nedovedu představit týmové hraní bez Friendly Fire.

A jak jste na tom vy?