sven-dota-2-hd-wallpaper-victorbang-1600x900

S nápadem rozepsat trochu příběhy některých hrdinů z Doty jsem si pohrávala už delší dobu, ale až teď jsem se k tomu konečně dokopala. Oficiální Dota lore od Valve je pro takovéhle příběhy parádní základ, naznačuje trochu určitý příběh, ale je dostatečně krátké, aby zbytečně neomezovalo. Svena jsem si jako prvního vybrala proto, že… no, je prostě neskutečně badass!

Užijte si příběh, budou třeba i další.

Pallid Meranth otevřel oči.

Probudil se do bušení dešťových kapek dopadajících na střechu skromného obydlí, kde až donedávna žil se svou matkou.

Jeho matka…

Aranne Meranth byla tvrdá žena, zocelená drsným životem, který jí osud připravil. Tvrdá, a také zahořklá. Od té doby, co byl otec jejího dítěte popraven a ona vyhnána a zavržena jejími vlastními lidmi, se ostatním co možná nejvíce vyhýbala, a trávila veškerý čas se svým synem.

„Nezapomínej. Nikdy nezapomínej a neodpouštěj.“, říkala mu. „Protože když zapomeneš a odpustíš, budeš trpět znovu a znovu.“

„Ano, maminko.“, odpovídal jí vždycky poslušně malý Pallid a doufal, že jednoho dne pochopí, co tím vlastně myslela.

Pochopil.

***

Od toho dne, co pohřbil její tělo v ponurém, temném lese za jejich ubohým domem uplynul sotva týden, když se vydal na cestu. Byla to dlouhá cesta. Už jen projít malým, avšak nehostinným územím Shadeshore, mu zabralo téměř deset dní. Ale věděl, že jít musí. Věděl to od té doby, co mu matka řekla, kdo byl jeho otec.

Pallidův otec se jmenoval Jarred Meranth a byl rytířem posvátného, starobylého řádu Vigil, který se kdysi zavázal ochraňovat slabé a bezmocné. Ale jak léta ubíhala, ukázalo se, že to není tak docela pravda – Řád se řídil vlastním Kodexem cti, systémem složitých, přísných pravidel, která odpírala lidem i ty nejprostší životní radosti. A ten, kdo tento Kodex nedodržoval, nemohl v jakoukoliv pomoc či ochranu vigilských rytířů vůbec doufat. Spíše naopak. A tak se z oddaných ochránců utlačovaných stali samozvaní strážci mravnosti, inkvizitoři ctnosti, kteří se neštítili vynucovat si dodržování svých pochybných pravidel za každou cenu.

To vše se Pallid dozvěděl od své matky. Aranne Meranth Řád hluboce nenáviděla, a tuto nenávist se jí povedlo rozdmýchat i v jejím synovi.

Jak snadné bylo cítit zášť vůči těm oddaným rytířům Vigilu, kteří tak chladnokrevně popravili jeho otce, jednoho ze svých řad. A jaké bylo jeho provinění?

Zplodil dítě.

***

Pevnost řádu Vigil byla ohromným, impozantním hradem, kde jeho členové trávili veškerý svůj volný čas tréninkem bojových dovedností, studiem Kodexu a také vedením soudních procesů proti lidem obviněným z různých morálních poklesků. Výkon spravedlnosti pak připadal také jim.

Jak byl Pallid na dohled od obrovské, modře a zlatě nalakované vstupní brány pevnosti, na okamžik o svém rozhodnutí zapochyboval. Mysli na matku, připomněl sám sobě. Mysli na otce. Nezapomínej. Neodpouštěj. A nakonec vykročil vpřed.

Jako první si ho před bránou všiml mohutný strážný s krví podlitýma očima a hrubým strništěm na tváři.

„Co tu chceš, hochu? Jak se jmenuješ?“ zeptal se ho, spíš netrpělivě než nepřátelsky.

„Jmenuju se Sven.“ odpověděl Pallid bez váhání. Zaslechl to jméno kdysi dávno jako malý chlapec, když se bez matčina vědomí schovával v lese a tajně pozoroval děti z vesnice, jak si spolu hrají. Sven. Vrylo se mu to do paměti. Jak jen jim tehdy záviděl, že nejsou tak osamělí jako on. „Chci se stát novicem.“

***

To bylo před třinácti lety.

Třináct let tvrdého tréninku, odříkání a studia posvátného Kodexu cti.

Třináct let se Pallid Meranth učil nenávidět takové jako byl on sám. Bastardy, lidi nízkého původu.

Třináct let nenávisti vůči řádu, jehož se měl nyní stát členem.

Třináct let nenávisti, která vzrůstala každým dnem.

Třináct let, které měly nyní skončit.

***

Stál s ostatními novici v obřadní síni pevnosti Vigil, na sobě svou nejlepší modrozlatou zbroj, kterou tak nenáviděl. Na vyvýšeném stupínku před ním plápolal Svatý plamen a na ozdobných pozlacených podstavcích ležely nejcennější relikvie řádu, památky na jeho zakladatele a prvního velmistra Vigilu Rowanna Byrona – Svatá helma, v kůži vázaný Kodex cti, a obrovský Vyvržený meč s umně vyvedenou, zakřivenou čepelí. Za několik málo okamžiků vkročí na stupínek, aby složil slavnostní přísahu velmistrovi řádu, vyzáblému, šlachovitému muži oděnému pro tuhle příležitost v obřadním rouchu nebesky modré a zlaté barvy.

Pozornýma očima sledoval muže, který byl na stupínku nyní. Podsaditý, bledý muž se silnými pažemi, kterého si Pallid pamatoval z desítek hodin strávených v tréninkové aréně. Zapálený, oddaný, schopný bojovník. Bude z něj dobrý rytíř řádu.

„Kdo žádá o členství v našem řádu?“ burácel právě velmistr, sledován pozorně novici i důstojníky a vysokými představenými řádu.

„Já, Gavin Martell, pokorný novic a služebník.“

„Poklekni tedy a odříkej nyní posvátnou přísahu.“

Přísahu Pallid neposlouchal. Její slova jej tak plnila nenávistí, že se nikdy neobtěžoval si ji opravdu zapamatovat.

„Povstaň nyní jako bratr Gavin, pomazaný rytíř řádu Vigil.“

Gavin Martell právě přijímal od vedle stojících důstojníků úsečné gratulace a dary, které náležely pouze právoplatným rytířům řádu – hebký, jasně modrý, zlatem protkávaný plášť, pozlacenou přilbu a meč s modře emailovanou rukojetí. Pallid se ale nedíval.

Je to tu.

Vystoupal těch pár schodů na vyvýšené pódium. Vidění jako by se mu najednou zúžilo jen na jeho cíl, nevnímal nic jiného, snad kromě vlastního dechu.

„Kdo žádá o členství v našem řádu?“ donesl se k němu jakoby z velké dálky pořád majestátní, ale již notně unavený hlas velmistra.

Teď.

„Já, Pallid Meranth, syn Jarreda Merantha, který býval vaším bratrem.“

V síni jakoby se naráz ochladilo, cítil to na své odhalené kůži. Najednou nebylo slyšet jediné slovo, jediný pohyb.

Ve tváři velmistra se zračila směsice šoku, překvapení a – nepletl se náhodou? – rozpaků. Většina důstojníků, stojících v řadě za ním, na něj jen zírala s otevřenými ústy.

Zhluboka se nadechl. Teď musí být jeho hlas pevný, jasný, sebevědomý.

„Já, Pallid Meranth, tímto odvrhuji váš zvrácený Kodex, který nazýváte Kodexem cti. Pokud jsou tyto vaše pokřivené rozsudky nad obyčejnými lidmi pro vás ctí, pak si svoji čest nechte. Mám svoji vlastní!“

A pak jako ve snách přešel k podstavci, na kterém ležel Kodex, mohutná kniha s odřenou vazbou a zlatým kováním na deskách, popadl ho a vhodil do jasně hořícího Svatého plamene.

Nevnímal paniku, která nyní nastala mezi rytíři řádu i ostatními novici. Povzbuzen praskáním stránek Kodexu pálících se v plameni a pachem hořící kůže uchopil Vyvržený meč a na okamžik ho překvapilo, jak je velký a těžký. Sesbíral veškerou sílu, kterou měl v pažích, zdvihl jej nad hlavu a jediným mávnutím čepele rozsekl Svatou helmu v půli.

Až nyní zvedl oči k ostatním, prudce oddechující, svírající rukojeť Vyvrženého meče ve zpocených dlaních. Napadlo jej, že by měl asi něco říct, ale nedostávalo se mu slov. K tomuhle tedy směřoval celý jeho život? No, v tom případě uspěl. Vidíš, mami? Vidíš, otče? Uspěl.

Přehodil si těžký meč přes rameno, sešel ze stupínku a se vztyčenou hlavou prošel uličkou, kterou vytvořili rozestupující se novicové, zpět ke dveřím a ven z pevnosti.

V tu chvíli ani nepřemýšlel, proč se ho nikdo nepokusil zastavit. To až později, poté, co se stal potulným rytířem, snažícím se chránit ty, které měl podle učení řádu nenávidět. Rád si říkal, že ho tehdy možná pochopili, že celou tu dobu možná cítili to samé. Nebo že si stále pamatovali na jeho otce, kterého tak zrůdně odsoudili k smrti. Věděl, že nikdy nenalezne pravdu, stejně jako nikdy nenalezne domov, že je odsouzen navždy bloudit spletitými cestami světa i myšlenek. Ale jedna věc v jeho životě byla přece jenom pevná a neměnná.

Jeho čest.