Nejsem zrovna ten typ člověka, který by vyhledával aktuální hudební díla. Koukaje na mou sbírku zjišťuji, že tagem roku 2013 se pyšní pouze čtyři alba, z čehož jedno je navíc postarší soundtrack Jazze Jackrabbita v novém vydání z Retro Game Music Bundle, kterému jsem nedokázal odolat. Ale přesto tento rok vyšlo něco, co zde musím doporučit. Konec konců jsme na „Kultuře“ a ta se nemusí týkat jen her.

Endless Fantasy od populární chiptunové skupiny Anamanahuchi se paradoxně her týká. Mnozí z vás jistě zažily doby, kdy herním konzolím nedominovaly pouze tři značky. Kdy se o zvuk staral jednoduchý obvod generující jednoduché tóny. Kdy se pixely spritů daly spočítat na dvou dvojicích rukou. Mě sice konzole ani teď, ani dřív neoslovily a začínal jsem na klasickém pc s malinkatým, ovšem bachratým, CRT monitorem. Přesto mi pc speaker a hraní DOSvých her předalo náklonnost k hudebnímu žánru chiptune. Obyčejný zvuk trackerů ovšem není můj šálek kávy. Jak mezi hrami, tak i v hudebním světě vyhledávám originalitu a netradičnost. Po rozpadu Starscream (o těch třeba někdy jindy) mi už zůstali jen Anamanaguchi, kteří do digitálního zvuku tvořeného hardwarem NESů a Gameboyů vnesli klasické hudební nástroje – bubny, kytaru a basu. A i když hudba pořád připomíná staré videohry, jde spíše směrem popovým a rockovým.

Na jejich poslední album Endless Fantasy jsem narazil až v souvislosti s jejich Kickstarterovou kampaní. Trestuhodné opomenutí jsem skoro ihned napravil a už s prvními tóny alba mi bylo jasné, že tahle partička od posledního kousku Dawn Metropolis (2009) ušla dlouhou cestu. Jakési náznaky byly znát ze singlů z roku 2010, „Airbrushed“, „Mess“, „Aurora (Meet Me in the Stars)“ a „My Skateboard Will Go On“, ale až s posledním vydáním potvrdili svoji aspiraci o místo nejlepších chiptunařů. Jestli se jim to povedlo doufám zjistíte sami (proto píši tento článek – abych vás navnadil). Já za sebe mohu říci, že ano.

První stopa, pojmenovaná po albu, začíná trochu jako klasická diskotéková škvára, ale po první minutě se mé obavy rozpouštějí a dostávám klasické Anamanaguchi. Chytlavá melodie co nutí uznale pokyvovat hlavou podkreslená v pozdější části i kytarou, kterou sotva rozeznáte, ale bez ní by hudba tratila na své hmotnosti. „Japan Air“ vůbec jako první písnička obsahuje i vokály od m33sh a celkově působí v duchu svého jména, jako střelený soundtrack k japonskému anime. „Echobo“ pokračuje v podobně energetickém duchu, zatímco „Planet“ je pomalejšího rázu a může působit nudněji. Dokud nepřijde „John Hughes“, popová a nazpívaná „Prom Night“ nebo naprosto uletěná „Meow“. Bohužel nemůžu rozebrat každou skladbu, protože jich tu je nemalý počet dvacetidvou kousků. Dohromady to dává hodinu a čtvrt skvělého chiptune poslechu, který velmi často vkročí do popovějších vod. Jistě se zde najdou písničky, které moc nezaujmou, ale jako celek je Endless Fantasy jednoduše mohutné, návykové a i po desátém poslechu nenudí.