Budgetové hry jsou fajn. Jsou levné, běží na kdejaké sestavě, většinou jsou poměrně originální a nejsou vůbec náročné. Když už se nejedná o třeskutě originální koncept či nápad, je to licence úspěšného filmu. Proč tedy pořád budgetovky dostávají tak nízké hodnocení v herních médiích, proč se jim nikdo moc nevěnuje a proč je na ně nahlíženo skrze prsty? Vždyť tyhle hry si zaslouží svoje místo na trhu stejně jako God of War 3.

Budgetovkám se každý většinou směje. A když se jim zrovna někdo nesměje, tak je smázne ze stolu jedním tahem s tím, že je to hrozná blbost. Proč? Protože jim poslední dva roky nikdo nelil do hlavy geniálnost titulu skrze milionovou reklamní kampaň? Protože nikdo nedělá kolem hry žádný hype a tak není hodna osmičky? Proč by budgetovka nemohla dostat super hodnocení a obálku?

Odpověď je navýsost jednoduchá – protože herní recenzent je z 99 procent mladý muž střední třídy, který prahne po kvalitní zábavě a všemi těmi hrami je už natolik zmlsaný, že strhává body i špičkovým hrám (Aneb veřejné tajemství že špičkovým hrám se strhávají body od desítky dolů, zatímco ostatním hrám se body přičítají od nuly. Ale pst, nikomu ani muk!). Jakmile vidí budgetovku, okamžitě odvrací zrak. Když už ji ale musí zrecenzovat, ani jí nedá šanci. Recenzenti se totiž na budgetovky dívají stejnýma očima, jako na klasické „velké“ hry a to jest kámen úrazu.

Proč by nemohla hra podle animáku Wall-E dostat devítku? Všude možně sbírala hodnocení kolem pětky šestky, tudíž to není špatná či blbá hra. Jen měla prostě smůlu na recenzenta, který není schopný podívat se na produkt očima cílovky, ale kouká na něj svýma zmlsanýma očima. Není ochoten přistoupit na pravidla hry. Hru podle Wall-Eho nebo Ratatouille nemůžeme přece srovnávat s produkční kvalitou a reklamní kampaní Gears of War 2.

Nepochopené hry mají tu smůlu, že je recenzuje někdo, kdo by si je v reálu nikdy nekoupil. Taky snad nebudu psát negativní recenzi na telenovelu, když nejsem ani zdaleka cílovka. Z pohledu dítěte může být právě hra podle animáku naprostou špičkou a nejlepším herním zážitkem. Deset z deseti. Dítěti je šum a fuk jestli je tahle textura taková nebo maková a jestli se tenhle mechanismus objevil v Pac Manovi nebo v prvním Prince of Persia. Dítě se chce nenáročně bavit s oblíbenou postavičkou a pokud to hra nabízí, tak se trefila do černého, ne?

Co třeba Wii Music – prý největší zklamání roku a špatná hra. Aha. A kdo tohle říkal? Pětatřicetiletí borci pijící piva a hrající Guitar Hero a Rock Band. Co na to malé děti? Ty přece nejsou schopni hrát Guitar Hero nebo Rock Band – Wii Music je přímo pro ně! Tak proč sakra produkt pro děti recenzují „staří“ páprdové? To je jako kdyby měl dlouholetý majitel Ferrari říct něco o Škodě 120. Jednoduše pro něj není, tak by neměl být jeho názor brán vážně. A pokud se není recenzent schopen podívat na takovou hru očima dítěte, měl by k tomu nějaké dítě posadit. Že to nejde? Ale jde. V Games for Windows psala občas recenze dcera šéfredaktora, které bylo 14. Všechno jde, když se chce.

(Krásný a všeříkající příklad z Levelu č. 177, recenze Wallace a Gromit – v záporech je uvedena „pro epizodické hry typická kratší herní doba“. Pak je ale v těch čtyřech číslech napsáno: „4 hodiny – Ani málo, ani moc. Na jednu epizodu akceptovatelný standard, na plnohodnotnou hru hluboký podprůměr.“ Copak je WG plnohodnotná hra za 60 dolarů? Copak to není krátká, epizodická adventurka? Copak to Bach po Ticháčkovi nečetl? To je jako vyčítat televiznímu seriálu krátkou dobu v porovnání s epickým velkofilmem. Krátká herní doba je uvedena v záporech, ale pak se o ní mluví jako o „akceptovatelném standardu“. No tak kde jsme? Hodnotíme malou epizodickou věc, tak se podle toho chovejme a netahejme do toho „plnohodnotné“ hry.)

Vzhledem k tomu, kolik času, peněz a podpory mají vývojáři těchto her je až neuvěřitelné, jak kvalitní kousky vznikají. Bohužel jsou zadupány do země slepými recenzenty, pro které není daná značka vůbec určena. Což je škoda. Neustálé zástupy budgetových, filmových a už i epizodických her klepou na dveře každý rok, což znamená, že si na sebe dokáží zatraceně vydělat. V budgetu se točí obrovské peníze, ne že ne. Jen se holt necpou desítky milionů do reklamní masáže a jediné informace o takových hrách jsou jen negativní a vysmívající se recenze. A to je smutné, přátelé.