Na Steamu se nedávno objevil v akci za necelých 90 Kč první a taky poslední díl původně episodní střílečky SiN Episodes: Emergence. Tím tak padla její hlavní nevýhoda – poměr cena/trvanlivost a tak sem samozřejmě neodolal a okamžitě sáhl po kreditce (za tu cenu už je to skoro freeware :)


A první dojmy z téhle dva roky staré akce, která si odnášela dost rozporuplný hodnocení od devítek až po průměr?
Stejně rozporuplný.
Na začátku je sice sympatická volba obtížnosti od Casual po Hardcore a šoupátko s mírou toho, kdy má systém zasáhnout a pomoct vám v případě nouze (= když půl hodiny umíráte na jednom místě), ale že by to bylo k něčemu? AI je už i na zlatou střední cestu tupá jak retardovanej orangutan a hra nějak podezřele snadná. Střílíte jeden headshot za druhým a hrou projíždíte jak nůž máslem. Divný.

Navíc už začátek hry je děsný, ukrutně příšerný, nudný klišé. Probouzíte se a nad váma stoji prsatice, která vás svými… ehm… vnady málem zamáčkne do sesle. Načež přichází „zvrat“ v podobě útoku na středisko, kde se nacházíte a zachraňuje vás další ukrutně pěkná slečna, s níž se snažíte dostat pryč přes… no přes co jinýho, než skrz nechutně naskriptovaný, vybuchující komplex! Jupí! Zábava v plném proudu…
Následuje krátká vysvětlovačka v autě, posléze vykopnutí a hurá na ně.

Všechno přesně v tradici klasické lineární střílečky, který mám vcelku i rád. Jenže nevím proč, ale SiN je mi nějak nesympatický. Fakt nevím proč. Může za to asi takřka totožný prostředí jako v HL2. Že by se Source nehodil na nic jínýho, než na lehce futuristický městečka a doky? Hmm… určitě to má svůj vliv, ale to nebude ono. Tak co hnusná základní zbraň, která je navíc nějak moc účinná a sejmete s ní panáka po dvou ranách do nohy? Taky to určitě má něco do sebe… Hlavní ale asi bude šílená klišovitost na každým rohu… přímo děsivá.
Dva dny po rozehrání SiN jsem jen tak ze zvědavosti nainstaloval čtyři roky starý Tribes: Vengeance, co se mi tu teď povalují na stole, spustím je a… ježiškote jaké překvapení! Utíkám skrz vybuchující vemírnou loď! Óóó takové napětí! Jůůů tam to ale bouchlo! „Uááááá“ řve tamhle ten chudák padající do ďuzny po padajícím stropě. A já hned za ním! Jóóó, uvolnila se tak přece cesta, přes jinak samozřejmě zamčený dveře. Jaké to štěstí!
Zíííííív. Nuda.

Která chytrá hlava vymyslela úvody s rozpadajícím se komplexem? No to je vlastně jedno, že. Hlavní je proč, PROČ to musí všichni i dnes cpát do každé druhé střílečky? Proč musím na začátku pokaždý před něčím zdrhat? Stejně když se zastavím a dojdu si pro kafe, tak se celá devastace komplexu z čista jasna zastaví a bude pokračovat, až zmáčknu W. Kdo má sakra furt někam utíkat? Já už sem z toho celej utahanej…

Celý článek...