Říká se, že napodobování je nejvyšší formou lichotky. To se sice říká, jenže v reálu je to tak, že pokud se někde v diskusi nadhodí téma o napodobování, o lichotce v ní nepadne ani zmínka – to se tam spíš objeví slova jako zloděj, svině a další řádka neslušných slov, které asi nejčastěji uslyšíte z úst našich politiků, když se zrovna o něčem hlasuje v parlamentu.

Jedna herní společnost se inspiruje hrou od jiného tvůrce – to je jev v herním odvětví starý, asi jako hry samy. V jiných odvětvích máme to stejné, třeba to hudební dostává poslední dobou pořádný záhul. Pořád častěji, když při jízdě autem poslouchám rádio, hitovku vystřídá nějaká předělávka. V jedné skladbě někdo používá motiv odjinud, který je pouze lehce pozměněný (proč by si na to nepřiplácl svoje jméno, že?) a v jiné je třeba přidané jen něco málo nástrojů, a tuhle někdo v písničce kompletně okopíroval známou skladbu a jediná změna byla ta, že písničku zpívala (oprava: krákorala) jiná zpěvačka, rychlost skladby byla zrychlena na 1,5 původní rychlosti a byl přidán kopák. Když si představím, že by takhle mohl dopadnout herní průmysl – napovídá tomu zvyšující se koncentrace podezřelých titulů, na které v regálech obchodů určitě narazíte -, jde z toho trochu hrůza.

Když se řekne originální hra, asi každému se vybaví průkopníci herních žánrů, popř. mu na mysli vytane některá takto recenzenty nedávno označená hra – “ten originální World of Goo.”, např. Pravdou je, že World of Goo a dokonce ani některé hry považované za průkopnické nejsou zdaleka tak originální, jak by si někteří z nás mohli myslet. I u nich došlo k inspiraci herním mechanismem z jiné hry, tuhle se okopíroval interface, tam zase se inspirovali grafikou, designem úrovní, atd. Je to v pořádku, protože jinak by nikdy nevznikly pecky jako…

No řekněte, jestli by mohla vaše oblíbená hra vzniknout bez toho, aniž by použila jediný nápad odjinud. Určitě ne. A stejně na tom bylo i několik her, které jsou dnes považované za klasiky. Už v době utváření základů herních žánrů docházelo od lehkého až do očí basepálkou bijícího kopírování. Blizzardi svým Warcraftem kompletně okopčili Dunu 2, aniž by jejím autorům za to alespoň poděkovali v titulkách, ale to ne z důvodu, že by to byli nevděční parchanti – oni prostě tak nějak věděli, že bez kopírování to (v té době) nepůjde (a to v prvních letech moderní PC/Amiga scény zřejmě opravdu nešlo). Na „počátku“ možná nebylo jiné možnosti, než kopírovat souseda, aby vůbec pojem žánr nabyl svého pravého významu, složitě řečeno, v jednoduché verzi šlo o to, že nebyl důvod být až extrémně originální. Alespoň na čas. Když se ale o hry začali zajímat kromě prvních majitelů PC i herní novináři, podle kterých nebylo úplně korektní krást nápady, herní průmysl se vzchopil a vyprodukoval řadu skvělých a relativně originálních pecek v druhé půli 90. let.

Dneska je situace “trochu” jiná. V herním průmyslu se toho vytvořilo už tolik, že prakticky nejde být stoprocentně originální. A to ani když se o to ze všech sil snažíte: vždy se najde někdo, kdo vám vpálí do očí, že jste ten nápad ukradli z QUUGHA nebo z QUUGHB.

Je ale kopírování a „kopírování“. Existují vkusné hranice, které by se neměly překračovat (třeba už jen kvůli zachování přízně zákazníků – když to vezmu z pohledu obchodníka). Drobným podobnostem se nevyhne asi žádný herní tvůrce, zato kompletnímu obšlehnutí hry (toho, co ji dělá tím, čím je – nejde tedy zdaleka jen o žánr) se dá vyhnout poměrně lehce, A PŘESTO se na herní scéně jednou za čas objeví někdo, komu nepřijde „blbý“, zkopírovat od někoho jiného úspěšný koncept, vykrást hlavní lákadlo z té úspěšné hry. Dante’s Inferno a jeho tvůrci spoléhají na to, že právě proto, že připomíná God of War, si koupíte i jejich hru – třeba jen ze zvědavosti. Věřím že to budou mít nakonec nějak ošetřené, aby nemohlo dojít na nějaké nehezké soudní pře (na kterých by si jistě smlsla nejedna novinková sekce herních serverů), ale upřímně si myslím, že jsme ve fázi, kdy je všem (herním firmám, recenzentům i hráčům) už docela jedno, že firma A zkopírovala od firmy B jejich nápad – podruhé to třeba budou naopak oni, kdo bude kopírovat a tím pádem se pak oba vyhnou soudním nepříjemnostem (a všichni budou spokojení – až na ty novinkové sekce). No, to je jen taková domněnka…

Může za to, že v obchodě jsou pořád méně a méně originální hry, ten důvod, že si nikdo nestěžuje na jejich neoriginalitu? Možná, kdoví. Jisté je, že této situaci nepomůže velkorysost herních recenzentů, kteří ochotně dávají desítková hodnocení prakticky čemukoliv s obrovským hypem. Dnes už ale originalita asi není tak důležitá, jako se jevila v druhé polovině devadesátých let (s dozníváním v první polovině následující dekády). Stejné, ničím inovované herní mechanismy, stejné příběhy, stejný bouchačky, na chlup stejná prázdná filmová atmosféra, prakticky totéž, co hra Y. Od hry osobně nečekám, co se týče originality, žádné zázraky, ale dokážu ocenit a s herním světem se vice ztotožnit, pokud je tam ta snaha o to, přinést něco nového, svého, co ještě nikdo předtím nevyrobil. Úplně by stačila jen malá inovace tady, nápad tamhle a to celé zabalené do nějakého neokoukaného příběhu. Je to tak těžké? Vždyť venku, na ulici, je ještě obrovská spousta nevyužitých herních nápadů – stačí se pro ně jen sehnout.

Ale kdo by to z herních firem dělal, když Doom 10 482, pardon Conflict: Vietnam, vydělá stejně jako Mirror’s Edge? A přitom herní společnost riskuje daleko méně, protože Dooma už hrál každý a ME před jeho vydáním nikdo.

Celý článek...