Lovcům a sběračům stačilo v mladší době kamenné k zajištění obživy 25 hodin týdně. Zbytek času povětšinou strávili v bojové pohotovosti, kterou dnes urputně simulujeme sportem. Zpátky na stromy a šišatý balon s sebou!

Travnaté, toho času sněhem pokryté hřiště na kraji vilové čtvrti v pražském Braníku tvoří zajímavý meziprostor. Navíc v čase, kdy by vyhřátý pelech opouštěl jen někdo velmi dobře motivovaný, přestože sluncem prozářené nedělní dopoledne lákalo k ledasčemu.

„Co tady chystáte?“ ptá se postarší pejskař nás, hloučku sedmi dvacetiletých výrostků. (až na výjimku nenáležící k osazenstvu KK, pozn.)
„Ále, jenom si jdeme zahrát ragby. I když spíš jenom si tak zablbnout, o hru ani tak nejde,“ odpovídá Martin, mimo jiné také šofér operující s tatínkovým Mercedesem E220 CDI.
„Tady dřív byly branky, ne?“ loví pejskař v paměti.
„Asi jo no, když jsme tady ještě trénovali za mlada. No, za mlada,“ pozastavil se jindy smrtelně flegmatický Radek, „když jsme ještě hráli závodně hokej.“

Neuvěřitelné, že ve stejné sestavě jsme se scházeli již před osmi lety. Akorát záminkou k souboji, k uvolnění agrese a rozpumpování kapky adrenalinu v žilách tehdy býval hokejový puk. Kulisy se mění, podstata zůstává.

Stavební mistr Václav razí názor, že „…lidi jsou akorát zvířata s vyvinutějším mozkem. Nemá cenu předstírat nic jiného.“ Není divu, že tak rád by chtěl vstoupit do armády, leč kvůli cukrovce nemůže. „Zdokonalovat se, zakoušet možnosti vlastního těla, o to mi jde,“ dodává. Kdyby netrpěl cukrovkou, zkoušel by vstoupit do armády.

Hledáme odbytiště pro pudovost, spontánnost a živelnost. Plácek vedle dobře zařízených vilek nám již od léta vcelku pravidelně slouží více než dobře – jako veřejný výběh pro „zvířata s mozkem“. Jako když se šelma zavřená v paneláku jde ven proběhnout. Prakticky nikdy se neřeší, kdo vyhraje a kdo prohraje. Záleží jen na hře samotné. Kdo koho složí, kdo jak zabojuje. Šišatý míč tak často slouží jen jako indikátor toho, kde se asi mají zápasnické souboje odehrávat.

„Děláme to taky kvůli tomu, abychom dělali i jiný věci než si jen povídali, nebo snad fetovali. Je to spíš takový bratrský kočkování.“ vypráví Václav. „Takový nezávazný brnkání na struny vlastních možností, de facto,“ dodávám.

V době, kdy díky pokročilé evoluci žijeme ve společnosti hojnosti, jako by fundamentálními otázkami moderního člověka byly: „Jaký produkt nejlépe vystihuje mou osobnost? Jaký styl mi nejlépe sedí? Jak dobře jsem uchycen ve společenské síti?“ Vzpomínám si na výstižný úryvek z knihy Klub rváčů: „Klub rváčů se pro tebe stává důvodem, proč chodit do tělocvičny, udržovat si krátký sestřih vlastů a stříhat si nehty. Tělocvičny, do kterých chodíš, jsou přeplněné chlapíky, co se pokoušejí vypadat jako muži, jako by být mužem znamenalo vypadat tak, jak říká sochař nebo režisér. Jak říkal Tyler, i nákyp vypadá nakynutě.“

High society

Těžko asi někdo tuší, co se mohlo honit hlavou zakladateli tvrdé hry jménem ragby. Každopádně jednoho dne roku 1824 prý William Webb Ellis z městečka Rugby dopravil míč do branky soupeře tím, že jej tam prostě donesl, a nová chlapská zábava byla na světě. Nicméně první první oficiální pravidla hry vznikla až v roce 1870. V Británii jedno staré rčení říká, že „fotbal je hra gentlemanů hraná gaunery, zatímco ragby je gauneřina provozovaná gentlemany.“ I když podle skřeků a nadávek doprovázejících hru by v našem spolku asi jen málokdo viděl zakuklené gentlemany.

Samotná pravidla hry navíc vypadají na pohled možná až příliš neandrtálsky: Na hřišti o rozměrech toho fotbalového se proti sobě utká patnáctka hráčů. Osm útočníků, sedm obránců. Povětšinou metrákových řezníků s aurou lidí, co ještě včera pořádali loveckou výpravu na mamuty.

Kromě suspenzoru (chrániče rozkroku) a nepříliš bytelné ochrany hlavy už hráči žádné další pomůcky nenosí. I přesto, že vyražené zuby, zlomené nosy nebo vykloubená ramena patří mezi běžná zranění. Soupeři totiž do sebe nejčastěji naráží rameny, případně se „skládají“, čili skočí na zem a popadnou protivníkovy nohy. Tak zní oficiální pravidla.

Nicméně své místo při ragby mají i mrštní kličkovači a šikovní kopači. Smysl dvou čtyřiceti minutových poločasů spočívá v donesení šišatého míče do brankového území soupeře, případně v kopnutí balónu mezi konstrukci „háčka“, úzké a vysoko se tyčící branky. My se spokojíme s donášením míče do určeného území. Přihrávat se smí jen dozadu. K dosažení úspěchu je třeba ukázat odvahu, oddanost, sebeobětování, týmovou práci, osobní zodpovědnost a spoustu dalších vlastností, o kterých nažehlení manažeři tak rádi básní při powerpointové prezentaci.

Dost možná není náhodou, že Sir Anthony O’Reilly, irský byznysmen známý díky majoritnímu podílu v Independent News & Media Group, dlouhá léta hrál ragby na mezinárodní úrovni.

Kdo přežije, vyhraje

„Ty vole tady je led pod tim sněhem! To bude bolet,“ s překvapením v očích obhlíží Martin situaci na hřišti. „Bude to bolet no. A vo tom to je!“ cynicky zahuhlá nejrobustnější postava na hřišti, 110 kilový Meky. „Mně se líbí, jak tady běžíme a pod náma křupe ten led,“ všímá si Radek. V rámci ryzího amatérismu hrajeme sice tři proti třem, jenže kombinace dobře rostlých postav bývalých hokejistů a místy ledem pokrytého hřiště vytváří doslova výbušný koktejl. S videokamerou v ruce se proto klidím na svah u hřiště.

Koukám na těla připravená do akce rozestavěná proti sobě. Uprostřed nich obřadně čeká balon. Tři, dva, jedna, go. Nedlouho po začátku nedělní seance už se otřásá zem. Dokonce ještě dříve, než se mi v hlavě líně rozleží existenciální myšlenky ve stylu „Co vlastně potřebujeme k naplněnému životu? Hlavní je člověk sám o sobě, prostředkem i cílem.“ Dojemný cvrkot drobného ptactva přerušuje táhlé zaúpění metrákové hory masa a halasný chechot všech přitomných. Meky velice dobře prorokoval, že hra bude bolet. Jeho.

Vcelku poklidně, v poklusu, vydal se k území soupeře. Najednou k němu přistoupil Václav a zákrokem jako vystřiženým z hitparády nejlepších srážek v NHL jej posílá k zemi. Vzácný moment v podobě složení kolose naštěstí snímá i moje kamera. Za deset let bude na co vzpomínat. „To bylo na ledu. Já to vůbec nečekal. Jenom vidim jak Venca běží. Si řikám to bude v pohodě. Najednou hup. Mi nedržej nohy. A hup, kopyta u stropu,“ vypráví oběť zajímavého momentu během přestávky na občerstvení.

Kontaktní sport na čerstvém vzduchu představuje jeden z nejpřirozenějších a nejautentičtějších lidských zážitků. Stejně jako v přírodě se v různě pravidelných vzorech shlukují buňky, také během našeho ragby lze vypozorovat jednoduchý vzorec. Skoro pokaždé se vyselektují tři zápasící dvojičky. Osudová přitažlivost? To snad ne. Každopádně hru tak často okořeňují prvky juda a zápasů sumó.

Zrovna se ale kochám docela plynulou hrou, střídající různorodé momenty. Z jedné do sebe zakleslé dvojice dostává Adam míč. Půlsekundu poté leží na zemi. Přesto zvládá pas na spoluhráče. Opakuje se stejný scénář, snad jen že akce se přesouvá o pár metrů blíže koncovému území. Dvě těla se synchronizovaně kácí na zem. „Dobrý?“ zběžně se ujišťují, jestli mohou bez obav pokračovat. Šiška zůstává pohřbena někde pod nimi. Kromě oddychování a křupotu sněhu nejsou slyšet žádné zvuky. Ze všech aktérů vyzařuje maximální koncentrace na jednu věc. V éře digitální generace, videoklipů a Facebooku nevídaná událost.
Nezávazná chvilka masochismu

Do hry se zapojuji později. Přestože slunce praží jak ve vrcholném jaru, zimní bundu nesundavám. Samozřejmě tuším, že pro mě v průměru o třicet kilo těžší, o sedmnáct centimetrů vyšší rekreační hráči představují solidní překážky. Nicméně jakýsi sadomasochistický instinkt velí být při tom. Zažít trochu adrenalinu, pocit vzrušení. Napětí při psaní písemek ve škole? Uvolnění adrenalinu při zdolávání počítačových her? Pomyšlení na „vzrušující“ krysí závod o co nejpovedenější kariéru? „Peníze? Postavení? To je všechno vymyšlený,“ vzpomínám na úderná Václavova slova.

Střih. Z mlčenlivého chumlu těl totiž zničehonic vypadává míč, přímo k mým nohám. V rychlosti jej sbírám. „Kam teď? Mysli, sakra, mysli,“ zní mi hlavou. Ne vždy platí za nejlepší postup ten přímý, navíc se potřebuji dostat pryč z bojové vřavy. Vybíhám tak směrem vpravo, vstříc rozviklanému drátěnému plotu. Chyba. Do cesty se mi postavil Honza, další adept na vstup do armády. Trochu se skloním, abych ustojil náraz. Co teď, se soupeřem nalepeným na zádech? Snad jen zapřít se a pomalu se snažit protlačit vpřed. Každý metr se počítá. Po minutě bezvýsledného souboje o pozici se spokojím s tím, když udržím balon pro spoluhráče. Předávám ho Radkovi. Jako štafetu. Vzniká šestičlenný houf, který se nalepí na chatrný plot. A za ním již jen lesní svah. Z chumlu nakonec vítězně vybíhá Honza, snaží se nahrát dozadu. Špatně. Míče se zmocňuje náš tým a není potom problém zaskórovat. Jaký je stav? Who gives a shit?

Málokdy člověk je člověk víc naživu, než když se mu do hřbetu opře 115 kilogramů živé váhy. Na sněhu mi ujíždí noha. Téměř se mi daří udělat provaz. Provaz z donucení. Ještě než začnu křičet a nadávat, rychle si uvědomím, že koleno, Achillova pata moderních sportovců, zůstává mimo nebezpečí. Po uplynutí dramatických chvil všechny ujišťuju, že se vlastně nic nestalo. Ostatně, každou chvíli někdo padá. Není na hřišti nikdo, kdo by neměl otlučená kolena od nárazů na místy zledovatělý povrch. A tak je to v pořádku.

Nikomu už se nechce běhat, a tak pomalu zaniká tento mezičas, chvíle během týdne, kdy někteří z nás skutečně žijí – seberealizují se jako autentické osobnosti. „Choose your way“, hlásá nápis na mikině jednoho z účastníků. Překvapivě moudrá slova v době, kdy Jiří Paroubek rozhazuje poselství o záchraně českého sportu formou větší podpory mladých sportovců. Ragby není příliš náročný sport co se týče finančních nákladů. Náročné je si jej vybrat, snést nepohodlí, vytrvat. Zážitky pak stojí za to.

(reportáž vznikla hlavně na povinně-školní popud. A prej to stejně reportáž neni, cha)