K této úvaze mě přivedl Stalker: Shadow of Chernobyl. Skvělá atmosféra, ale (z mého pohledu) příšerné souboje. V klidu si hraju, užívám si hutnou atmosféru a jsem nadšen. Přišla první větší přestřelka a nadšení opadlo stejně rychle, jako přišlo. Hra se mi tímto zprotivila a já ji hned vypnul. Jsem máčka? Možná. Neumím ve hrách střílet? Po těch letech s CSkem? Hm. Hry jsou pořád hlavně o zábavě a lidi to baví. Je tomu ale opravdu tak? Nejsou některé hry spíše práce než zábava? Chtějí se lidé bavit stereotypním střílením, nebo pokročilejší formou interakce, která hráče netrestá za každou chybu?

Přiznejme si to hned na začátku. Jsme líní. Všichni. Někdo víc, někdo míň. Já spíš tíhnu k té první skupině a proto se mi nechce překonávat frustrující pasáž ve hře, radši to vypnu a jdu dělat něco jiného. Proč bych na jedné blbě nadesignované pasáži ztrácel hodinu nervy? Hry někdy přestávají být hrami a stávájí se mučícími nástroji. V pozdějších fázích bývají odfláknuté, protože se musí stihnout nesmyslně nastavená deadline a tak se do posledních levelů nafrká stovka mutantů, ať to má grády. K čertu s logikou.

Dalším důvodem je to, že mě hry přestanou bavit. Někdy dřív, někdy později, ale stává se to nebezpečně často. Jsem divný já, nebo hry? Přijde mi, že první levely, nebo první polovina hry je vždycky nadesignovaná nejlíp, nebo obsahuje nejvíce zajímavých pasáží. Poté se to už jen recykluje, nápady docházejí a hratelnost se stane stereotypní. Je to potom hra? Ne, je to nuda a nemá cenu to hrát jen proto, abychom to dohrál.

Proč se dělají zbytečně složité, obtížné, frustrující, nebo stupidní hry? Když už je hra dobrá, tak je většinou dobrá jen ze začátku a pak to s ní jde hodně rychle z kopce. Abych pravdu řekl, už si nepamatuju hru, kterou jsem naposled dohrál. Half Life 2? Hitman Blood Money? San Andreas? Ale kdeže, už si vzpomínám, naposled jsem dohrál Portal. Počítá se to ale? Je to vlastně jen taková krátká hříčka, pro někoho na patnáct minut. Proč jsem ale dohrál zrovna Portal? Byl zajímavý, novátorský, logický, nebyl přehnaně obtížný, neházel mi klacky pod nohy, byl srozumitelný a ani v jediné pasáži mě nezačal nudit. Těchto sedm ingrediencí spoustě dnešních her chybí. Téměř každá hra se stane v určitém bodě příliš těžkou, příliš stupidní, složitou, nebo to bude prostě nuda.

A co z toho vyplývá? Herni designéři se mají ještě hodně co učit, aby nás nenudili, ale bavili. A to po celou dobu hraní.