Jedno velké stádo. Dnes jsem měl opět „konflikt“ s menším stádečkem oveček, které na mě hledělo skrze prsty jako na zuřivého vlčáka, který by nejradši jednu z nich s chutí zakousnul. Stádečko se k nám nakvartýrovalo do kanclu v práci s tím, že chce vedoucí XY naše rodná čísla, mobily a emajly. Ovečky se hned začaly podivovat, na co chce ten pán jejich emajl, když ho vůbec nepoužívají. Asi budou muset začít, protože pan XY je jejich pan nadřízený. Tak že teda dobře, když ho chce, nedá se svítit. A začalo se diktovat.

Ovečky si samozřejmě nemohly vzpomenout, jestli v tom emajlu začíná jejich jméno velkým, nebo malým písmenem (ehm…) a jestli to mají s diakritikou, nebo bez (ehm…). Pak přišel na řadu zavináč. A pak hrobové ticho. Ale i přesto psala ovečka shromažďující tato data dál, aniž by emajly znala. Ovečka diktující své jméno a příjmení si pak vzpoměla že to zavináčem ještě nekončí a honem dodala, že to má samozřejmě u Seznamu. Ovečka zapisující to už ale dávno měla a jen suše dodala „No pochopitelně“. Pak přišla na řadu další ovce. Ano, opět jméno a příjmení, následovalo minutové vzpomínání a lamentování nad tím, jestli je to s háčkama a čárkama nebo bez nich. Pak si vzpoměla, bylo to – překvapení – bez nich. Následoval zavináč a „no a samozřejmě Seznam tečka cé zet“. Zapisující ovečka mlčky pokyvovala hlavou. Po dopsání cé zet se otočila na mne a že chce můj emajl.

Já už věděl, co mě čeká v následujících minutách a musel jsem se začít smát. Neudržel jsem to. Tak jsem jí teda nadiktoval jméno a příjmení, zdůraznil jsem že je to všechno malým písmem a bez diakritiky. Zatím bez problémů. Zavináč. A teď to přišlo. Honem jsem dodal že né Seznam tečka cé zet. Tak ovečka škrtla co tam měla a zarazila se. Následovalo přepnutí do alternativního režimu: „Aha, takže Centrum?“ He he. Říkám: „Gé jako Gustav…“. Zbytek stáda se na mě pomalu otočil jako na nějakého úchyla a čekal, jaká další zvěrstva ze sebe vysoukám. S mírným úsměvem jsem pokračoval v této sprosté rebelii: „a teď už jen normálně mail tečka com – gé-mail-tečka-com“. Následovalo hromadné krouceni hlavou ze strany na stranu – ovce znejistěly a zpozorovaly někoho, kdo vybočuje ze zavedeného „S“ stáda. Zapisující: „Jak jste to říkal? Gé email těčka kom?“ Já: „Né, jen gmail tečka com“. Po další půlminutě vysvětlování a hláskování jsme se společným kroucením hlav dobrali toho pravého tvaru. Následovala smršť otázek: „Proč to máte tak složité? Proč to není tečka cé zet? Co to je ten gé majl?“ Nepomohlo vysvětlování že je to v češtině, že je úplně jedno jestli je to tečka cé zet, tečka kom, tečka bůhvíco. Nepomohlo ani polopatické vysvětlování, že Seznam nerovná se internet. Hned jsem poznal tenhle druh ovcí. Tzv. Ovce Tvrdohlavé/Stádové.

A s tímhle druhem se setkávám bohužel docela často. Jak po mě chce podobný odborník mejl, vím, co nás oba čeká. A vím, že se na mě pak takový člověk bude dívat skrz prsty jako na někoho, kdo vybočuje ze „seznamáckého“ davu. Na někoho divného. S divnou emajlovou adresou. Má divný emajl, bůh ví co má ještě divného, nějaký tečka kom.

Kdy už masy počítačově negramotných spoluobčanů konečně zjistí, že Seznam nerovná se internet? Kdy zjistí, že lze tuhle nízkou a rozbořenou zeď jednoduše překročit a objevit tak neuvěřitelné množství možností? Nikdy.

Kamarádka má seznam, šéfová má Seznam, naše pošťačka má Seznam, dokonce i stará Kelišová je na Seznamu, tak já tam chci být taky, nechci mít nějaký tečka kom. Co by si o mě pak ženské v Jednotě řekly? Tečka kom? Na hranici s ním!

Celý článek...