Dnes jsme šli se školou na film Občan Havel. Zvláštní jméno pro film, nezdá se vám? Už od začátku to ve mně budilo dojem, že půjde o nějakou další moralizující intelektuální kravinu; film, který nám zase řekne, co hezkého / ošklivého si o někom máme myslet; politickou propagandu apod. Jenže ono to bylo úplně jinak.

O tom, že nepůjde o tak docela obyčejný film, lépe řečeno dokument, by vás mohl přesvědčit už jen fakt, že tenhle snímek se natáčel 13 let. A dvouhodinnový výsledek byl sestříhán z asi 140 hodin natočeného materiálu. Nechápete, proč tolik? Jde totiž o zcela autentický záznam důležitých momentů z 13 let života Václava Havla.

Natáčení začíná v době, kdy probíhá volba prezidenta ze 3 kandidátů, z nichž jedním je Václav Havel. V době, kdy ještě nikdo nemohl vědět, jestli se prezidentem opravdu stane, nebo ne. Je třeba si uvědomit (a v tom vidím největší klad filmu), že skutečně nejde o žádné divadýlko. Celou dobu, po celých těch 13 let, byl u Václava Havla přítomen natáčecí štáb, a kdykoliv se jim zachtělo, prostě natáčeli. Nekoukáte proto jen na tu mediální šaškárnu známou z televize, ale vidíte hlavně Havlovo soukromí. Vidíte, jak si cvičí projev, pro případ, že by byl zvolen, jak s přáteli probírá každou větu, jestli už to nepůsobbí třeba moc blbě, jak vtipkuje, jak se normálně baví s přáteli, jak za nitky v jeho rozhodování tahají jeho poradci, jak politika funguje a hlavně, kdo je vlastně Václav Havel.

Můžete si o něm přečíst tuny učených textů, o tom, co kdy a kde udělal, můžete si přečíst, co údajně udělal za správná nebo špatná rozhodnutí, ale nemáte ani mlhavou představu o tom, kdo vlastně Václav Havel je, jaký je to člověk. Když totiž pozorujete, jak se někdo chová bez zábran v soukromí, bez jakékoliv přetvářky, poznáte, jaký ten člověk doopravdy je. A musím říct, že V. Havel na mě (a i většinu ostatních diváků) po celou dobu působil jako celkem normální slušný člověk (a i když se to zezačátku nezdá, taky dost vtipný, což jsem moc nečekal). Možná to bude znít pitomě nebo zaslepeně, ale jednal vždycky podle svého nejlepšího svědomí a morálky. Což obzvlášť zajímavě působilo v kontrastu s Klausem – jeho věčným rivalem, kdy se vlastně skrz různé telefonáty dozvídáte, jak kuje různé „pikle“ a jde mu v podstatě jen o svůj prospěch.

Vůbec je to zajímavý dokument v tom, že vlastně poznáváte významné české politiky z té opačné strany, než kterou vám ukazují média. Vidíte třeba, jak Havel jde mezi obyčejné lidi na koncert Rolling Stones a pak si s nima na hradě na chvíli nad pivem jen tak pokecá, jak přijíždí do Prahy Bill Clinton na jednání s Havlem a Klaus se snaží jak může, jen aby se k nim vetřel a setkal se osobně s velkým Billem; jak Zeman na jednání s Havlem dává prezidentovi poměrně chytré rady a pak svůj monolog zakončí větou: „Dáte mi ještě jednu Becherovku?“ a spoustu dalších momentů, díky kterým si občas připadáte, jako byste ty lidi znali léta a představa o nějaké vznešenosti a diplomatickém chování, které by politik měl mít, v soukromí bere úplně za své a vy vidíte, jací ti lidé doopravdy jsou.

A o tom to celé je, můžete si o člověku přečíst stohy papírů, ale máte o něm stále jen velmi mlhavou představu. Stejně tak bych mohl napsat dalších 20 odstavců a o filmu by vám to taky moc neřeklo. Samozřejmě nečekám, že tenhle můj výžblet někoho zaujme natolik, aby se běžel do kina na film podívat, ale spíš bych tím chtěl upozornit na jeden podle mě dost výjimečný počin v naší kinematografii, zvlášť když uvážíte, jaké břečky se v posledních 10 letech u nás natočily. Takže až někdy budete mít možnost, určitě tomu zkuste dát aspoň šanci a podívejte se. A nakonec jedno video; je to docela slabý odvar z filmu, ale tak lepší než nic…

Celý článek...