Počítačoví hráči často a rádi tvrdí, že hry na zdravého jedince a jeho psychiku nemohou mít a také nemají žádný vliv. Pokud se z médií dočítáme případy jako: „Pro hru zabil svého spolužáka“, nebo „vykradl sousedy a vzal jen konzoli Playstation 3“ (to jsem si teď pravda vymyslel :), něco v tom smyslu), tak nám hráčům jsou takové mediální výjevy směšné, zavádějící, zmanipulované, jen aby se našel ten nejjednodušší faktor viny – počítačové hry – a šlo se dál…

Sám zastávám tento názor, ale z části ze zkušenosti nemohu říci, že by počítačové hry na psychiku člověka neměly vůbec žádný vliv, a to hlavně v dětství, nebo pubertě. V poslední době pozoruji u řady hráčů, někdy více, jindy méně, určitý typ chování, který se možná nebezpečně dá vztáhnout na prostředí her.

Soutěživost – Je jasné, že cílem každé (téměř každé) hry je jí dohrát, zvítězit, pokořit, dojít až na konec a nespokojit se s prostým game over. Ať už ve hrách singleplayerových, či onlineovkách, neustále v nich zažíváme touhu po vítězství. Překonat překážku, zničit bosse, dokončit level, zvítězit nad svým spoluhráčem. Touha být v něčem lepší než ostatní, zdokonalovat se, vyhrát jak nad hrou, tak nad životem, je pochopitelně přínosná, pokud nepřeroste v něco nezdravého, za čím si jdeme hlava nehlava, na úkor ostatních.
Bohužel u řady hráčů mi připadá, jakoby svou „hru“ si promítali i do skutečného života, do jednání s ostatními lidmi. Nejde už jen o dosáhnutí cíle, být v něčem dobrý, ale soutěžit v naprosto všem. V jednání, debatě, pravdě, názoru. Jakoby pak neuznávali názory ostatních, protože cílem hry je přeci vyhrát…

Černobílé vidění světa – Ve hře buď nepřítele zneškodníte, nebo on zneškodní vás. Přesvědčíte ho, nebo nepřesvědčíte. Úkol splníte, či nesplníte. Pokud nesplníte, hrajte znovu, nebo jdete na jiný úkol, který ale už splnit musíte, pokud chcete hru dokončit. Ano, nebo ne, nic mezi tím. Počítačové hry jsou až příliš nekompromisní, nevycházejí ze života a z reálného rozhodování. V životě neplatí jen dobro a zlo, úkol splním, či nesplním. Dalo by se říci, že hry v tomto přístupu hráče programují (určitý způsob vymývání mozků, který se praktikuje např. při tvrdém vojenském výcviku), aby své myšlení omezili jen na splnění úkolu mise, vše ostatní není pro ně podstatné. Pokud zvítězí, úkol bude splněn, hra pokořena.
Opět jakoby vypadalo, že někteří hráči toto praktikují v reálném světě, nedokáží udělat kompromis, uznat cizí názor, pokud nezapadá do jejich černobílého vidění světa. Není pro ně přípustné nic mezi. Stávají se zarytými extrémisty.

Citová otupělost – Valná většina her se omezuje na střet, konflikt a násilné řešení problémů. Války, zabíjení, vraždění, likvidace protivníka. To je jedna z nejsilnějších motivací her a proto také válečné, či násilné hry jsou jedny z nejúspěšnějších a nejprodávanějších, viz série Call of Duty a Grand Theft Auto. Morálně, zabít člověka ve hře, v digitálním světě se prakticky rovná tomu samému, když ještě v dobách začátků videoher postavy znázorňovaly pouhé kostičky, či postavičky sestavené z pár pixelů. Jenže dnes, s nejmodernější technikou už lidé vypadají jako skuteční lidé a dokonce se i tak (i když někdy vzdáleně) chovají.
Pozoruji, že někteří hráči jakoby neměli pochopení pro to, co cítí a zažívá někdo jiný. Jsou nekompromisní, necitelní, sobci, někdy až krutí ve svých názorech a jejich prosazování (viz internetové herní diskuse).

Absence morálky – Počítačové hry jsou prakticky amorální. Pokud jsem za možný negativní vliv označil citovou otupělost, neznamená to však, že by byly hry morálně zkažené, nebo hráče vedly k nemorálnímu chování. Problém je ten, že hry nejsou morálně špatné, ani dobré. Pokud nám hra předkládá za úkol likvidaci protivníka a my musíme daný úkol splnit, nejedná se o morální rozhodnutí. Pokud ale ve hrách morální rozhodnutí existují (např. série od Bioware Knight of The Old Republic, a jiné) hra vás nijak neodmění za morálně správné jednání, stejně jako vás nepenalizuje za to špatné. Jedná se o pouhé řešení problémů, kde si můžete vybrat, jak jej docílíte a i když teoreticky byste měli vnímat, že pokud se zachováte kladně, je to dobré, a záporně, je to špatné, ve hře tato morální perspektiva nefunguje, protože stále máte jen určité úkoly a ty buď vyřešíte, nebo nevyřešíte, – jakékoli řešení je přípustné.
Pak se může stát, že hráči nemají zafixovanou osobní morálku, nepoznají, co je dobré a co špatné, nevidí hranice, protože jediné na čem záleží, je vyřešení cíle jakýmikoli prostředky, jež systém (program) umožní. To stejné mohou aplikovat na celou společnost. Budou se chovat tak morálně, dokud je systém, zákony, nebudou nějakým způsobem postihovat. Pokud se tak nestane, je to problém systému, ne jejich, že jim dovolil, aby se chovali špatně, neboť důležité je přeci vyhrát hru, zvítězit…

K těmto myšlenkám mě inspiroval převážně jeden konkrétní hráč, aktivní i na české herní blogosféře a herních diskusích, jehož ale nebudu jmenovat. Jinak ovšem tyto určité znaky chování jsem pozoroval už dříve a zamýšlel se nad nimi, zda by nemohly mít něco společného s počítačovými hrami. Neříkám, že to tak je, či není. Neříkám pravdu, ani fakta, dokonce ani názor, jen jakési zamyšlení, pozorování, jež by stejně tak mohlo vycházet pouze z toho, že někteří lidé jsou zkrátka takoví, ať by počítačové hry hráli, či ne. Nevím…

Je mi jasné, že tento článek vyvolá v řadách hráčů silnou nevoli, nechutenství a odpor, možná dojde i na lynčování autora a hnaní ho ulicemi pražskými s vidlemi a loučemi v ruce, ale mě po stačí, i kdyby se jen jeden, či dva čtenáři zamysleli…

Celý článek...