Svět se vyrábí v továrnách, každému dle jeho potřeb. Na, tady máš, vezmi si úhledně zabalený balíček štěstí! Dokument americké stanice PBS ukazuje, jak i tak na pohled živelná věc, jako módní trendy mezi mládeží, často pochází z laboratoří marketingového oddělení.

Důkazem totálního vítězství kapitalismu budiž masově prodávaná trička potisknutá obličejem Che Guevary. Co je cool, prosadí se v systému i proti své vůli. Co není cool, neexistuje. Kdyby Guevara nebyl takový fešák, nikoho dnes nezajímá. V masovém měřítku dnes neexistují hodnoty či ideje, jen nějakým způsobem zajímavé jevy, znaky – fenomény. Jsme v mediálním zajetí na pohled zajímavých fenonémů bez významu, banálních výjevů.

Hodí se namítnout – co skutečnost „tam venku“? Lidé, příroda, města? To jsou také jen banální výjevy? Ano i ne. Jsou to jiné obrazy, jiné výjevy. Často bohužel jen zhmotnělé obrazy virtuální mediální a reklamní reality. Jak vzniká „youth culture“, mainstreamová kultura mladých lidí? Kdo udává trendy? Mladí lidé sami o sobě? Ne tak úplně. I věc na pohled tak živelná, jako tendence v oblékání či hudbě bývá často předžvýkána a předpřipravena marketingovým oddělením nějaké velké firmy. Takovou předžvýkanou potravou se krmí nebohá mláďata, dokud jim pupek nenaroste do potřebných rozměrů. Dle dokumentu americké stanice PBS Merchants of Cool marketingoví pracovníci pečlivě vybírají „trend makery“, na první pohled výrazné osobnosti s nějakým vlastním zvláštním znamením. Účes, ležérně spuštěné kšandy, neobvykle nošená čepice, cokoli. Z toho se potom pomocí reklamy doslova vyrobí trend. Takto původně osobitý a svérazný styl se nakonec pod heslem „měj svůj vlastní styl!“ promítá jako obraz na cílovou skupinu. Platí obvyklý poměr 20:80. 20 % adolescentů udává směr, 80 % poté napodobuje. Hodní lidé z reklamy už pomohou tomu, aby každý teenager měl svůj vlastní styl. Vlastní styl, který ve výsledku vypadá u každého úplně stejně.

Václav Bělohradský ve své sbírce esejů „Společnost nevolnosti” cituje podobenství o přírustku páry (=více možností) a ledu (=nárust byrokrace například) zároveň. Jako onen led se dá použít i teze z Jandourkova Úvodu do sociologie, konkrétně kapitola o sociální roli: „Lidé mají sice díky rostoucímu počtu rolí, které mohou hrát, mnohem větší možnosti, ale to neznamená, že to v nich bude vzbuzovat pocit štěstí. Hierarchie, specifikace pracovního zařazení, dokonale přesné popisy práce, systém hodnocení a povyšování i všechny další postupy fungující v institucích jen posilují pocit štěpení Já, vyjadřovaného pojmem role. Jasné je přitom naopak i to, že člověk jakožto osoba má v současnosti mnohem širší a rozmanitější možnosti volby než kdykoli předtím. Existuje mnohem více různých prací a povolání. Člověk může cestovat na mnoho různých míst a usazovat se v různých městech. Na poli spotřeby (a kultury, což je také forma spotřeby) existuje mnohem víc zdrojů, z nichž lze čerpat při vytváření osobního, resp. osobně zvoleného životního stylu. Moderní život vytváří polaritu role a osoby, která pro citlivého člověka představuje značnou zátěž.“

Jako nárust „ledu“ se tak dá považovat i nárust počtu rolí a stylů, které ovšem často bývají indukovány „zvnějšku“, například právě reklamou. Vlastní role, vlastní osobnost, vlastní styl? Vše již máme předpřipraveno. Více možností, více rolí? Vše provází pnutí, rozpory:

Dospívající člověk má miliony možností, jak vykřičet do světa že existuje, jak se projevit. Zároveň se však kvůli získání stálého zaměstnání musí vtěsnat do globální škatulky „dynamický, flexibilní, s VŠ diplomem“. Běda tomu, jehož osobnost není dynamická!

Každý chce mít diplom z vysoké školy, ačkoli čím dál více lidí nečte knihy. Vzdělání budiž jen formální žáležitostí.

Každý se chce „bavit naplno“, co nejvíce si užívat. Jenže aby si mohl naplno užívat, potřebuje také naplno pracovat. Člověk tedy 11 měsíců v roce doslova otročí v kanceláři, jenom aby se mohl na dva týdny u moře stát sám sebou, případně aby v období mezi 24.12.-1.1. oslavoval život bohulibým přežíráním, i kdyby pak na chleba nebylo!

Odmala je nám za správnou hodnotu vštěpován altruismus. Podle liberální mantry „chamtivost jako motor kapitalismu“ ale platí za vlastnost systémově korektnější spíše egoismus.

V médiích se poslední roky razí trend politické korektnosti, jejímž cílem je urazit či pobouřit co nejméně lidí. V pracovních vztazích se pro změnu prosazuje neformálnost a vlídnost. Jenže kapitalismus odměňuje ostré lokty. Výsledek? S úsměvem na rtech oslovujete cizího člověka křestním jménem a přitom přemýšlíte, jak ho obrat o co nejvíce peněz, případně jak ho neexplicitně poslat do prdele (odborně se tomu říká myslím (n)asertivita).

Četl jsem prognózu, že do roku 2050 se stane nejzávažnější chorobou Západu deprese. Západní civilizace se přesunula do stavu, kdy se lidé neptají „jak přežít?“, ale „jak se nezbláznit?“

Štastná to doba. Protkaná štěstím na míru, vskutku.

Odkaz na první část dokumentu:

http://www.youtube.com/watch?v=gdzxc8Fpn3o