(Aneb kterak napsat recenzi zvolený knihy (ideálně s náznakem přesahu do oboru politologie) dle postupu: 1) krátký povídání vo autorovi, zasazení do kontextu jeho tvorby 2) – 3) vyložit, vo čem že pojednávaj jednotlivý kapitoly 4) líbilo/nelíbilo + proč 5) kdo by ji měl číst?

Čili v zásadě stejná osa, podle který postupuje například sériový recenzent počítačový hry. V případě obyčejný počítačový hry však kvůli charakteru většiny titulů jako běžnýho spotřebního zboží trochu ztrácej smysl body 1) („tahle firma vyrábí strategie, protože na nic jinýho nedostane peníze a nic jinýho možná ani neumí“), dále můžeme zkrouhnout body 2,3) („panáček chodí a střílí“) a i bod 5) („pokud máte rádi závodní hry, tak si tuto závodní hru klidně zahrajte“)

Autor knihy, Robert McChesney, je profesorem na Katedře komunikace na Illionoiské univerzitě v USA. Ve svých pracích se zabývá rolí médií v demokratickém světě a politickou ekonomií médií. Napsal knihy jako The Political Economy of Media (New York, 2008), Communication Revolution, Rich Media a Poor Democracy. Tento rok vyšla v českém překladu kniha Problém médií obsahující dva eseje s názvy „Problém žurnalistiky“ a „Jak přemýšlet o žurnalistice“ z díla The Political Economy of Media.

McChesney patří k nejvýznamnějším kritikům současné žurnalistiky, založil organizaci Free Press zaměřenou na reformu a demokratizaci médií, k tomu předsedá Instite for Public Accuracy. Diváci jej také mohli zahlédnout v roli mediálního experta v dokumentu stanice PBS „Merchants of Cool“. Jeho kvalifikaci pro kritiku současné americké mediální praxe dovršuje fakt, že McChesney spolupracoval s nezávislým levicovým měsíčníkem Monthly Review.

Ano, Robert McChesney je levičák. Nevybíravé odhalení autorova světonázoru nicméně odpovídá jednomu z jeho náhledů na žurnalistiku – současným novinám totiž jednoznačná deklarace politické orientace chybí, místo toho se manipulace a propaganda skrytě schovávají za mýtus nestranného, objektivního zpravodajství. Novinářská učebnice „Zpravodajství v médiích“ [1] jasně naznačuje, že objektivita je něco jako asymptota pro graf funkce. Žurnalistika se jí neustále snaží přiblížit, ve skutečnosti ji však nikdy nedosáhne. Už jen věci typu výběr titulku či umístění zpráv podléhá subjektivitě pracovníků médií. Proto je vždy lepší seznámit se s orientací (politickou!) redakce/novináře/vydavatele. Ačkoliv jsem ještě o knize samotné mnoho nenapsal, již teď si možná dokážeme představit, že palbu kritiky podstoupí mimo jiné komercionalizace zpravodajství či působení mediálních oligopolů.

První kapitola: Problém žurnalistiky

Demokracie potřebuje žurnalistiku, ale ještě mnohem více potřebuje žurnalistika demokracii. Tak zní základní McChesneyho teze. Vzniku a vývoji role médií od počátku existence Spojených států amerických se autor věnuje v úvodu první kapitoly.

Jako ideální příklad je čtenáři předkládán mediální trh ve městě St. Louis v druhé polovině devatenáctého století, kde v tomto období vycházelo nejméně deset deníků. Každé noviny bezelstně reprezentovaly politiku majitele a založit si vlastní bylo tehdy snadnější než dnes. Jedná se tak o příklad dokonalé konkurence. Problém nastal se snahou co nejvíce akumulovat zisk, s příchodem komercializmu, jenž byl doprovázen snahou o senzacechtivost a slučováním vydavatelských domů, tudíž došlo ke zmenšení různorodosti prezentovaných názorů.

Problém ve svých ideologických a politických souvislostech představují také tři hlavní tendence zakořeněné přímo v profesionálním novinářském kodexu přijatém v polovině 20. století:

1) Základem pro legitimní zprávu bývají považovaný především informace poskytnuté oficiálními zdroji. Důsledek je zřejmý: politici i obchodní společnosti tak mají možnost snadno určovat, o čem budou média referovat. Novinář se tedy snaží v pudu sebezáchovy příliš nerozhněvat tyto zdroje svých zpráv. Jednoduše by pak neměl o čem psát.

2) Vyhýbání se zasazování událostí do širšího kontextu. Angažovaná žurnalistika 19. století se snažila dát každé události smysl, zařadit ji do kontextu politické ideologie. Tomu se profesionální žurnalistika snaží vyhnout, říká autor.

3) Profesionální žurnalistika za sebou nenápadně vleče hodnoty napomáhající obchodním, respektive politickým zájmům majitelů. Jde o fenomén nazvaný „po tom jdi, po tomhle raději ne“.

Každou z výše uvedených záležitostí v knize doprovází konkretní příklady, (jinak by to ani nešlo) nicméně z první části knihy vyplývá, že vše je jen průvodním jevem komercializace zpravodajství a snahy maximalizovat zisk. To vede například ke snižování rozpočtu redakcí, vzniku velkých konsorcií přinášející totožné zprávy (Fox News Channel) a úbytku investigativních reportáží na úkor psaní o celebritách (autorův oblíbený příměr). Vše podtrhuje citované tvrzení redaktorky New York Post „Dobrý způsob jak psát do našich novin je zaplatit si zde inzerci.“

Ale počkat, nestraní média liberalismu?

Po předchozích řádcích se může zdát název podkapitoly lehce absurdní (velké korporace by přece mělo stranit konzervativcům!). Že toto „typicky americké tvrzení“ o liberálním zaměření sdělovacích prostředků má svoji sílu autor dokazuje na umístění knih, snažících se liberální zaujetí médií dokázat, mezi nejprodávanějšími tituly v letech 2001 a 2002.

Údajně existuje dobře zajištěná, aktivní konzervativní klika snažící se dotlačit zpravodajství „doprava“. Zpravodaj deníku Washington Post prohlásil, že liberální ekvivalent této kliky neexistuje. Ještě působivěji znějí údaje, že jedna studie mapující zpravodajství mezi lety 1992-2002 zjistila převahu zmínek o proliberálnosti sdělovacích prostředků nad obviněním z prokonzervatismu v poměru 17:1.

Aby se žurnalisté vyhnuli nařčení ze stranění levici, postupují mnohem mírněji vůči konzervativcům. Bývalý šéf CNN Rick Kaplan přiznal, že nařídil CNN věnovat kauze Lewinská zvýšenou pozornost (přestože se osobně domníval, že jde o nafukování již tak značně přefouklé bubliny), aby neschytal kritiku za údajné liberální tendence.

Druhá kapitola: Jak přemýšlet o žurnalistice

Co obnáší krize žurnalistiky? Většina rozhlasových stanic nenabízí nic jako reportéry v terénu. Zahraniční kanceláře velkých amerických deníků jsou uzavírány. Internetové stránky nevydělávají dostatečné množství peněz, aby dokázaly provozovat kvalitní žurnalistiku.

Deníky New York Times a Washington Post se dokonce svým čtenářům omluvily za to, jak zoufale tendenčně psaly o invazi do Iráku v roce 2003. I když slovo „tendenčně“ může být zavádějící, noviny „pouze“ bez dostatečné kritické analýzy přepisovaly oficiální lži vlády. A že jich bylo. Přesně 935, jak uvádí studie Centra pro bezúhonnou společnost.

Když pánové Jefferson a Madison začali sepisovat americkou ústavu s jejím slavným prvním dodatkem o svobodě slova, nechápali tím tisk jako pouhý prostředek k maximalizaci zisku, nýbrž jako nezávislou politickou instituci napomáhající samosprávě, kterou je třeba dotovat a podporovat. „Budiž to daň civilizaci a životaschopné republice“, řekli by otcové zakladatelé.

V současné situaci vidí autor knihy jako daň civilizaci v podpoře bezproblémového přístupu obyvatel k širokopásmovému internetu. Ani to však není spasitelné, pokud čtenáři zabřednou do čerpání informací z talk show jakožto primárního zdroje. Jinak řečeno, lidé se nesmí nechat opíjet infotainmentem, je třeba, aby uměli rozpoznat solidní zpravodajství. K tomu může dopomoci kvalitní výuka takzvané mediální výchovy. Především ale musí solidní zpravodajství vůbec existovat. Kde ho najít? Ve Velké Británii a BBC. Není divu, když vláda provoz této veřejnoprávní stanice dotuje přibližně 20 miliardami dolarů ročně, což je v přepočtu na obyvatele padesátkrát tolik, co dávají Spojené státy na provoz kanálů NPR a PBS.

Zbytečná panika? Spíš nutná facka na probuzení

Samozřejmě by bylo vysoce hysterické podlehnout dojmu, že veškerá zpravodajsko-publicistická činnost ve Spojených státech zdegenerovala v neokonzervativní škrtidlo vyspělé demokracie. Jak píše McChesney „přese všechny problémy bylo odvedeno spoustu dobré práce“. Nicméně celá jeho přibližně sto dvaceti stránková kniha se dá shrnout jako sled závažných otázek typu „Jak dlouho budou ještě schopna média alespoň náznakem plnit svou nezastupitelnou úlohu v demokracii? Než doroste nová generace občanů, která čerpá informace o společensko-politickém dění hlavně skrze zábavné talk show a hollywoodské filmy? Než mediální oligarchie ovládne veškerou mainstreamovou produkci a vrhne všechny své prostředky na zkoumání prádla Britney Spears? Než politické zpravodajství bude tvořeno jen a pouze na základě establishmentem posvěcených informací? Než reklamní rakovina definitivně prostoupí internet takovým způsobem, že nikdo s určitostí nerozpozná, kde končí PR a začíná svobodný obsah?“

Jelikož však pisatel opírá svá tvrzení o spoustu příkladů a argumentů, nelze mávnout rukou se slovy „to zas nějakej bláznivej levičák vyvádí“. Rozsah knihy se nicméně na první pohled může zdát malý a tím pádem i její informační hodnota, opak je pravdou, protože knihu tvoří dva vybrané šťavnaté eseje narvané informacemi. Příjemné zjištění spočívá v tom, že McChesney nastiňuje také možné řešení popsaných nešvarů. Slovu „kritika“ totiž přívlastek „konstruktivní“ dává neodolatelný šmrnc. A možná kdyby McChesney občas několikrát zbytečně nekroužil kolem některých jím probíraných záležitostí, dojem z knihy by byl ještě lepší.

McChesney do každé rodiny

Problémy autorem popsané se však netýkají jen médií samotných. Ta jsou totiž jak spolutvůrci, tak ale především zrcadly současné reality. Reality videoklipovité, roztěkané, zaměřené na maximální růst, maximální zábavu, maximální rozežranost. Vynikající metaforu použil ekonom Tomáš Sedláček: „Vymýšlíme odtučněnou smetanu, máslo bez másla, zahazujeme tu nejvýživnější část abychom mohli zběsile a donekonečna jíst.“ [2] Problém médií? Problém doby. Společnost nevolnosti, řekl by Václav Bělohradský. Ostatně filosofům a všem analytikům moderní společnosti tak kniha může dát do ruky poměrně slušný materiál pro kritický výklad stavu postmoderního světa.

McChesneyho práce se však hodí prakticky do každé knihovny, respektive do rukou všech příjemců zpravodajství. Čistě jako prostředek na vyčištění očí, zbavení iluzí a trochu drsného sundání jakýchsi zkreslujících brýlí naznačujících, že spoléhat při získávání přehledu o světě primárně na zpravodajství je věc tak trochu ošemetná, řečeno kulantně.

(Poznámka: Banálnější závěr už vymyslet nešlo, beLIEve me.)
Odkazy:

[1] Zpravodajství v médiích . Praha : Karolinum, 2001. 155 s.

[2] SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla. 1. vyd. [s.l.] : Nakladatelství 65. pole, 2009. 272 s. ISBN 978-80-903944-3-8.

Celý článek...