SpaceQuest

„Hra přeci musí mít nějaký stav prohry *vytahuje jakousi pofidérní definici z wikipedie*. Navíc musí být zábavná, protože hry se hrají kvůli pobavení. No a nakonec by měli být výzvou, jinak je to špatně.“ Jakmile vyjde nějaký titul, co se od zažitých pravidel herního média odkloní, schytá takové, nebo velmi podobné komentáře (brzy bude klasikou, že nemá více konců). Popravdě mi pomalu začínají lézt na nervy a rád bych se rozepsal o tom, proč jsou podobná dogmata hloupá.

Asi to nejčastější je, že videohra musí mít nějaký stav prohry. Následuje jakási definice, kterou dotyčný vykopíroval kdoví odkud. Vážně nevím, odkud se takový názor bere. Jeho nejznámějším zastáncem je kritik John Bain (TotalBiscuit), takže je možné, že mnoho jeho diváků to má od něj. Neexistuje ale žádná oficiální definice toho, co přesně videohra být může, takže veškerá stanoviska vycházejí čistě z osobních preferencí.

Mám takové tušení, že toto přesvědčení vychází ze sportovních a deskových her, které jsou založeny na výhře a prohře. Mnohem trefnější přirovnání by myslím bylo k sexu. Není to přece soutěž o to, kdo ho má většího. Asi se shodneme na tom, že hrajeme hlavně kvůli požitku z hraní a ne kvůli tomu, abychom si zvedli ego, když někoho porazíme (i to ovšem někdy potřebujeme). Možná jsme jen zapomněli na svoje dětství, kdy jsme si hráli s autíčky, vláčky, panenkami či stavebnicemi. Mělo to nějaký hlubší smysl? Chtěli jsme si něco dokázat? To těžko. Prostě jsme si hráli a bavilo nás to. Počítačové hry nejsou nic jiného, než ta autíčka a stavebnice – digitální nástroje pro naše pobavení. V angličtině bohužel mají pro oba výrazy jiné slova (hra – game, hrát – play), která je uměle rozdělují, i když jsou velmi provázaná.

Vlastně je celkem možné, že někteří hráči hledají v zábavě také něco hlubšího a výhra jim dává alespoň falešný pocit toho, že před monitorem nestrávili desítky hodin svého času zbytečně. Na Steamu jsem našel komentář jednoho uživatele ke hře Proteus, který to přesně vystihuje. „Pointless and a waste of money.“ Podle něj je hraní Protea nesmyslné a bezvýznamné. Takže pouze herní mechaniky a možnost výhry dává hře smysl? Nebo ten smysl prostě nenalezl, zatímco někteří ano? Nebo jsou vlastně všechny hry bezvýznamnou ztrátou času? Já si to nemyslím. Hry nás mohou obohatit úplně stejně, jako filmy, knihy či nevirtuální zážitky. A pokud by si to onen komentující uvědomil, možná by Protea šmahem neodsoudil jako „nehru“.

Proto ho považuji, stejně jako Gone Home nebo Dear Esther, za opravdovou hru. Dear Esther jsem sice spustil kvůli pobavení, ale měl na mě nezanedbatelný vliv, takže si nepotřebuji najít jiné odůvodnění svého stráveného času s ním. Ano, Proteus mi nic nedal, ale jsem ochotný přijmout, že někteří v něm mohou něco nalézt. Třeba uklidnění? Buďme tedy tolerantní a přijměme, že nástroje pro zabavení mohou být velmi volně definované a mohou nám toho nabídnout mnohem více, než jen výzvu a pocit výhry. Není nutné odsuzovat jiné hry jako „nehry“ ze sobeckých důvodů. Tím se připravujeme o rozmanitost a to poslední, co bychom chtěli, je žít s klapkami na očích.

Druhé tvrzení o zábavnosti tak časté není, ale většinou zaznívá z úst herních vývojářů a každý druhý článek o designu to zmiňuje. Problém je, že zábava je tak volný pojem, že si pod ním každý představí něco jiného. Kdo by to byl čekal, že Paper, Please bude tak úspěšný, když drtivou většinu herní doby zíráte do dokumentů, které následně obšťastníte vhodným razítkem. V podstatě vykonáváte nezábavnou práci, ale přesto vás to baví. Kdyby se Lucas Pope řídil všemi těmi poučkami, asi by se o něm vědělo, teprve až vydá Return of the Obra Dinn.

Z poslední doby mi nezábavný přišel také This War of Mine – válečná survival adventura o civilistech, kteří jsou zataženi do ozbrojeného konfliktu. Přežíváte ze dne na den a jedině v noci můžete jednoho člověka vzít na rabování. Neustále máte před očima velké množství craftovatelných a užitečných nástrojů, jenže surovin přinášíte omezené množství. Navíc si nepodstatnou část batohu zabere jídlo a voda, které potřebujete nejnutněji. Je ale také žádoucí zatlouci díry ve zdech, postavit si postel, vyrobit lopatu a nůž a postavit kolektor vody. Surovin ale máte sotva na jednu věc. Přesto si nemyslím, že This War of Mine je špatná hra. Naopak.

A nemohl bych nezmínit i Euro Truck Simulator 2. Nechce se mi věřit, že jsem projezdil desítky hodin v pomalém kamionu po fádních dálnicích a plnil pořád ty stejné úkoly typu dojeď z bodu A do bodu B. V tom stereotypu ale bylo cosi návykového a uklidňujícího, možná až zenového. Při jízdě můžete úplně vypnout mozek, sledovat jen míhající se krajinu za okýnkem a opravdu relaxovat. ETS 2 má obrovskou základnu fanoušků a rozhodně se nejedná o titul vytvořený pro čistou zábavu. Možná i proto jsou tolik oblíbené různé farmářské simulátory. Pokud vás zajímají odpočinkové hry, doporučuji toto skvělé video z kanálu Satchbag’s Goods.

Vyžadování výzvy se pak váže k prvnímu bodu, o kterém jsem už psal. Výzva znamená pro každého něco jiného a ne vždy je třeba. Pokud hraji logickou hru, pak bych ji uvítal. V adventuře ji ale může nahradit třeba explorace.

Možná by nám bylo lépe, kdybychom se ve slovním spojení „play a computer game“ zaměřili víc na slovíčko play, než na game. Protože o tom to je. O hraní si. Nezáleží už tolik na tom, jak ona digitální hračka funguje a jaké má vlastnosti.