Čtyři strážci si pro sebe usurpovali pevnost bohů. Ti, stále ohromeni tím, že se jim něco takového vůbec mohlo stát, vyhlásili po širém světě nabídku s neodolatelnou odměnou, slibem, že si u nich úspěšný šampión může vybrat jednu laskavost. „Stačí“ zbavit pevnost všech strážců a bohové mu splní vše, po čem si jeho hlava, či snad srdce, zamane. Jeden z hrdinů, který se rozhodl úkol splnit, vyřkl požadavek, který bohy zaskočil: Chci sedět na hoře Olymp a být vám roven. Jedinou úlevou pro bohy v tomto konkrétním případě bylo to, že hrdinovy šance na úspěch nebyly zrovna báječné…

Když se jako dítě dostanete k tak unikátní hře, jako je Gods od Bitmap Brothers, opravdu jen těžko můžete po mnoha letech přesně popsat, co jste u toho prožívali. Co se napsat jakž takž dá je ale např. to, že Gods se lišila od všech her velmi zajímavým, až možná dokonalým, grafickým stylem. Ale to není vše, co z Gods dělalo unikátní herní zkušenost. Totiž, byla dokonalá úplně po všech stránkách… Bylo to, jako kdyby někdo vzal všechny podobné chodičky, skákačky a hopsačky, strčil je do pece, odkud po jisté chvíli vyndal žhavý ingot, do kterého poté mistr kovář s velkou pozorností bušil dobré dvě hodiny, až z něj vybouchal nesmírně krásný „kousek“ softwaru. Gods byla jiná, lišící se ne proto, že by jinak neměla ve velké konkurenci skákaček šanci, ale zřejmě z toho důvodu, že Bitmapové to ani jinak neuměli, jak je vidět na jejich předchozích, ale i pozdějších herních titulech. Jakmile se hra rozjela, už jen podle toho, co se ozývalo ze speakeru, dozajista všem hráčům bez výjimky bylo jasné, že před nimi je něco významného, co ovlivní jejich hráčské životy a zanechá na nich nádhernou jizvu, kterou se budou moci před ostatními pyšnit.

Ještě teď si vybavuji průchod první úrovní: seznámení s první nástrahou – jakýmsi kolíkem s ostny točícím se v podlaze, který hrdinu nemilosrdně popravil, aniž by mu dal ještě jednu férovou šanci po odblikání na jiný manévr. Také nemůžu zapomenout na zajímavé obludky, samozřejmě na svalnatého hrdinu v jakési starověké obdobě naší hokejové masky, s nímž jste mohli lézt po žebřících, házet nože (dokonce i z žebříku), mačkat tlačítka umístěná nad hlavou, a jimi otevírat tajné plošinky, které často vedly nejen k pokladu, ale i k nebezpečí, na které ale šlo ve světě Gods narazit stejně tak často, jak lehce jde u nás narazit na fast food. Design úrovní odpovídal uměleckému dílu. Atmosféra starověku na hráče skrze monitor doslova foukala, a už jen pohled „do další obrazovky“ byl takovou odměnou za to, že jste se naučili kousek herní úrovně zase o něco lépe, než v předchozím, méně úspěšném, případě.

Gods byla těžká hra. Učila se dlouho, a zatímco jste virtuálně umírali, s každým dalším naučeným postupem jste se dostávali dál a dál. Hrávala se často od úplného začátku, jen abyste po několika hodinách seděli s otevřenou pusou u počítače s jen malým ponětím o tom, že ještě několik dalších hodin u toho počítače zůstanete, v té samé židli, u stejného stroje, ve stejném světě, ve světě, který vytvořili legendární tvůrci Bitmap Brothers. Na Gods vzpomínám opravdu rád a celkem často, snad pravidelně každý rok, si říkám, že bych ji zase zkusil dohrát. Chtělo by to ale někdy vstát o víkendu ve velmi časných ranních hodinách, abych měl proti strážcům (týmu složeného z centuriona, draka, minotaura a lebky) alespoň nějakou šanci.

Celý článek...