Někdo rozpoutal válku, zase. Tentokrát to byli korejci. Invaze střídá invazi. A protože THQ neměla nic na práci, vrhla se na tvorbu hry Homefront o takové jedné válce, neválce, invazi, neinvazi. Prý že sjednocená Korea obsadila jednoho rána celé Spojené státy, a já že jsem jako jeden ten, který se má podílet na všem tom zabíjení okupantů.

Stalo se to tak rychle. Mám pocit, že ještě včerejšího večera hrál z rádia rock’n’roll a teď, jak jsem se vzbudil, jsou z mé oblíbené stanice slyšet jakési podivné zprávy, jedna část v angličtině, ta druhá je čínsky. Asi. Někdo mi buší na dveře a volá mé jméno. Nezaplatil jsem účet za plyn? Zase? Zaslechnu srandovní asijský přízvuk a něco mi říká, že je to můj soused Kim. Už dlouho jsem ho neviděl. Copak asi dělá? Pak došlo k tomu, čeho jsem se vždy tak neskutečně bál. Korejci. Korejská armáda mě posadila do autobusu a nechala mě sledovat scény jako vystřižené z filmu Potomci lidí. Na ulici jedna poprava střídá druhou. Malé dítě bylo svědkem zastřelení svých rodičů. Hrůza a děs, do jaké Ameriky jsem se to dnes probudil. Napadá mě jedno vystihující slovo: Mra-zi-vé.

To už do mého autobusu narazila dodávka a já věděl, že tohle je konečná. Jako uprchlík utíkám z převráceného autobusu, beru zbraň a spolu se dvěma kolegy nadále utíkáme tunelem skrz americký venkov a přitom zabíjíme spoustu korejců. Vím, že korejci jsou zlí, to mi ostatně bylo ukázáno během prvních minut projížďky v autobuse. Korejských vojáků je velký hafec. Po jejich usmrcení zůstává na zemi vedle jejich těl ležet zbraň. Jednou je to puška se zelenou tečkou uprostřed, u druhé je v zaměřovači červená tečka a další bez tečky, ale vydává jiný zvuk. Jakou si ale mám vzít? Zpravidla vítězí ta zbraň, u které seberu nejvíc nábojů.

Potkáváme víc američanů. Konečně američané. Teď už dost dobře vím, že jsem členem odboje. Mám ale na výběr? Každá mise se odehrává poblíž takzvaných hnízd. Mým úkolem je zastřelit vše, co vykoukne z okna, nebo vyběhne zpoza překážky.

Dařilo se mi.

Vracíme se do tábora. Všichni vypadají, jako kdyby jim někdo zbořil bábovičky. Malý Jimmy se houpe na houpačce. Chudák. Ani neví, co se v naší zemi děje. Chvíli čekám, vlastně jdu podle kompasu na vyznačené místo. Vím co přijde. Čeká mě další mise. Tentokrát musíme vystřílet dům obydlený korejskou sebrankou.

Při každém setkání s nepřítelem mám stále častější pocit, že hraju pouťovou hru „stref se do terče a možná vyhraješ nějakou hezkou cenu“. To už mi z toho ale asi přeskakuje.

Přestřelka u domu byla tužší, než jsem čekal. V jedné chvíli, kdy jsem mířil na nedaleký plot, měl jsem pocit, že se mi děj před očima opakuje. Zabíjel jsem neustále toho samého korejce, který ne a ne přelézt přes plot. Jestli to byl skutečně jen jeden voják, tak umřel několikrát. Nejsem si ničím jist, každopádně na přemýšlení nebyl v tu chvíli čas. Do boje se zapojil tank. Shozením výbušniny z druhého patra domu se naštěstí podařilo tank rozbít a já se tak nemusel spoléhat na své kolegy odbojáře.

Co mi na téhle odbojářské činnosti nejvíce vadilo, krom toho, že jsem musel prolít spoustu krve, byl ten podivný pocit předem naskriptované války. Dlouho se nic nedělo, až dokud jsem nepřišel k plotu. A pak následoval velký výbuch za ním. Tank se taky objevil až jsem zanechal střílení na plot a popošel jsem deset metrů doleva. Rovněž stejný pocit jsem měl při pohybu jednotek odboje, kdy mě ve dveřích dva z něj málem sešrotovali, to když jsem chtěl vklouznout do místnosti jako první.

A opět následuje návrat mezi ztroskotance, a něco mi říká, že tam bude mezi svačinou a večeří i místečko, kdy zase ve třech vyrazíme na vražednou misi.