Zkuste se na moment vžít do situace, kdy jste herní designer. Máte pod sebou tým zkušených lidí, nemusíte se zaobírat technickou stránkou hry, ani tím, jestli se bude dobře prodávat nebo se líbit vydavatelství (ano, tahle představa bude asi trochu sci-fi), prostě máte konečně možnost uskutečnit svůj sen – vytvořit si hru podle svých představ.

Vezmete papír, tužku a necháte proudit své představy. V hlavě se vám začne utvářet váš herní svět, postavy a bytosti, které v něm žijí, grafické ztvárnění, třeba i nějaký příběh. Hrajete si na boha a celý váš herní vesmír začne nabývat čím dál tím konkrétnějších tvarů. Jenže pak se na chvíli zarazíte a uvědomíte si jednu věc. Tohle není knížka, ani film, tohle je hra a hra je od slova hrát. Jak se to sakra bude hrát? Vzpomenete si na své oblíbené hry a zjistíte, že spousta z nich, žádný příběh nemá, nemá kolikrát ani postavy, dokonce spoustě lidem stačí, že si dvě pálky znázorněné bílým obdélníkem pinkají s nějakým virtuálním míčkem…

Co teda vlastně dělá hru hrou? V čem spočívá ta zábava? Je to propracovanost herního světa, dobrá grafika? I když tyhle věci určitě nejsou na škodu, zábava podle mě pramení z něčeho trochu jiného – z psychiky člověka, jeho potřeb, snů. Zábavnost hry je proto přímo úměrná tomu, jak moc se jí daří tyhle potřeby lidí uspokojovat. Když se nad tím zamyslím, napadá mě pár základních charakteristik, které se ve hrách často objevují:

Touha č.1 – Být „někdo“
Tohle už se hrami šíří od nepaměti. Hrajeme většinou za neohrožené drsňáky, co dokáží nakopat zadnici všem, kdo se na ně jen špatně podívají, velitele armád, ředitele zeměkoule, ale třeba i cestovatele toulající se exotickými částmi světa, hledající dobrodružství, jezdce formule 1 apod. Proč? Protože v normálním životě nic takového nejsme, i když bychom podvědomě chtěli. Nejsme to proto, že to buď v současných podmínkách není dost dobře možné, nemáme na to nebo máme strach z následků; co tomu řekne společnost atd. Takže si to chceme odžít alespoň virtuálně.

Touha č.2 – Vypracovat se
Chceme se zlepšovat. Chceme být čím dál tím lepší, protože v přírodě přežívají jen ti nejlepší a nejsilnější. Proto těžko snášíme, když nám to nějaký virtuální (samozřejmě i skutečná) postava „nandá“. Chceme mít ten pocit, že to sice dalo práci, ale nakonec jsme ji dokázali přemoct, zlepšili se a už jsme „někdo“ (jako v bodě 1). Proto ani hra, co je příliš lehká, není v ní žádná výzva, podle mě může být jen těžko zábavná… nebo musí stavět hratelnost na něčem jiném.

Touha č.3 – Budovat, tvořit
Tohle tak trochu souvisí s oběma předchozími body. Proč jsou hry jako Rollercoaster Tycoon, Sim City nebo třeba Sims tak zábavné? Protože nám dávají iluzi, že jsme z ničeho vybudovali impérium a stvořili takový náš vlastní svět uvnitř počítače. V Sims jsme začínali v malé místnosti, kam se sotva vešla televize a pohovka, pracovali v nějakém podřadném zaměstnaní, bez přátel, na dně, ale časem se díky našemu úsilí dům rozrostl, zútulnil, měl všechnu nejdražší elektroniku, krásnou zahradu, bazén, zkrátka jsme to dokázali, svět vypadá tak, jak chceme, a leží nám u nohou.

Samozřejmě je toho mnohem víc a smyslem článku není psát vše, co dělá hru zábavnou, protože to ani dost dobře nejde; ani moralizovat, jestli není náhodou lepší si tyhle naše touhy snažit uskutečnit v „normálním“ světě. Spíš jsem se chtěl zamyslet, proč hry člověk vlastně hraje a co mu to přináší.

Celý článek...