Někdy mám pocit, že my hráči jsme příšerně nevděční, strašně nároční, máme na všechno konkrétní názor, jak a co by mělo být, ale ve výsledku vlastně nevíme, co chceme. A chceme se snad bavit, a od svých pánů vývojářů čekáme, že pro nás vytvoří hru, která bude inovativní, ale chytne nás stejně, jako staré klasiky. Čekáme, že hra bude krásně hratelná a zábavná, ale přitom bude pořád hardcore, zkrátka obutá, neobutá, přijela, nepřijela, učesaná, neučesaná, dar, nedar… Královna Koloběžka první, a Spejbl a Hurvínek…

Tahle náročnost hráčské veřejnosti je nejvíce vidět u pokračování známých sérií. Hráči vykřikují, chceme inovaci! Chceme nové herní prvky, lepší příběh, nový obsah, chceme ve hře dělat to a to, lepší umělou inteligenci, aby na nás skripty nevybafovaly z každého pozarohu. A pak se na trhu objeví hry, které se snaží ve své sérii někam posunout, dát do toho nové nápady, prvky, něco zajímavého, jiného. např. Far Cry 2, Fallout 3, Assassins Creed (dobře, to vlastně není pokračování, ale dalo by se říci, že vychází z Prince of Persia), a nyní je dobrý příklad Resident Evil pětka. Hra, která vypadá moc hezky, ale protřelí gamesníci hned začnou reptat. Ale ono už to není takové, ono už je to jiné. Běháme po prosluněné Africe a vymizel nám z toho ten hororový prvek – bojím se na každém kroku, bububu – a jakmile na mě zombík vybafne, nadělám si do trenek, – jenže tady právě že nenadělám! Hele! Vždyť vlastně vývojáři z toho udělali střílečku a jen nás omezují nešikovným ovládáním, aby nás nachytali, že je to vlastně pořád ten samý Resident Evil? a ne Gears of War? To jsme je prokoukli, uličníky! Na nás si nepřijdou!

Ach vy herní labužníci.

A já jsem přitom taky takový. Nového Prince jsem kriticky odsoudil, protože se hraje sám od sebe a všechno ostatní, vývoj, posun, herní inovaci jsem šmahem hodil ze stolu jako něco nepodstatného. Nemá to cenu! Říkám si, je to inovace, nebo herní degenerace? Je nový Resident Evil posun, nebo krok zpátky? Nevím, ukáže čas.

Ale předně bychom si měli uvědomit a já sám, když to píši, si uvědomuji, že ač staré série, které se snaží přijít s něčím novým, měli bychom je brát jako nové hry. Hledět dopředu a ne nazpátek. Něco bylo horší a něco lepší, každopádně je to jiná hra, která nám přináší nový herní zážitek. Přeci nebudeme hrát stále dokola ty samé hry?

Napadá mě spousta příkladů z herní historie, i takové extrémy, kdy se firma snažila přijít v žánru opravdu s něčím originálním a neuspěla, z části právě proto, že hráči i kritika byli příliš konzervativní. Přitom všichni voláme po originalitě! Jakto! Že vznikají stále ty samé hry! Podle mustru? Podle šablony? No právě proto, že inovaci jako nevděční spratkové vždy odsoudíme tím, že už pro nás není tak zajímavá, jako skvělý originál, dle kterého všechno kriticky posuzujeme. Např. první Lands of Lore byla krásná hra. Klasický čtverečkovací dungeon a dvojka byla naprosto nepředstavitelně šílený projekt, který se do světa dungeonů snažil přinést skutečný 3D rozměr společně s filmovými elementy, o kterých se dnešním hrám ani nezdálo. Mám rád Lands of Lore 2, originálka mi tu leží ve skříni a teď se na ní právě dívám, jedinečná hra, možná horší, než Lands of Lore 1, asi určitě, ale rozhodně výjimečná hra.

A kolik takových zajímavých her neuspělo, protože my hráči nevíme, co chceme? Chceme inovaci? Chceme se bavit jako u starých klasik? Ono to ale není jen v těch hrách, ale i v nás samotných. Vždyť jakmile hra přijde s něčím novým, je také na nás, jak se k tomu postavíme, zvykneme si? Nebo nezvykneme? Zapřeme se, a ne a ne a ne, budeme urputně dupat nožičkami a trvat na degeneraci, vidět ty své top klasiky, nebo budeme hlavičky otevřené, a začneme brát pokračování známých značek jako nové hry, které přináší nové herní zážitky?

Celý článek...