dt.common.streams.StreamServer
Už jste slyšeli o spisovatelce Gillian Flynn? Pravděpodobně ano, reklamy na její u nás z nějakého důvodu nejprofláklejší knihu Dark Places (česky Temné kouty), která v USA vyšla v roce 2009 (u nás letos, není to zábavné, jak se k nám všechno dostává se směšným spožděním?), visely všude možně hodně dlouhou dobu, doplněné sugestivními citáty Stephena Kinga („Nejděsivější kniha, jakou jsem kdy četl!“). Samozřejmě, neodolala jsem, a přečetla nejen Temné kouty, ale i její předchozí knihu Ostré předměty (Sharp Objects) a také tu zatím poslední, Zmizelá (Gone Girl), kterou se chystá zfilmovat David Fincher. A co že všechny na paní Flynnové tak fascinuje?

No, ono je to vlastně snadné. Zajímavé příběhy se zajímavými, originálními postavami a, její specialitou, parádními plot twisty, které bohužel nejdou bez spoilerů dost dobře popsat. A navíc je moc hezkým důkazem toho, že i člověk, který má od přírody talent, potřebuje zkušenosti, vypsat se, jinak výsledek nebude nic moc.

Jako třeba její první kniha, Ostré předměty. Příběh novinářky Camille, která se proti své vůli vydává zpět do svého rodného městečka a zaplétá se do pátrání po pachateli sériových vražd malých děvčat, sice takhle ve zkratce zní docela klišovitě, a on taky možná trošku je, ale propracované postavy ho hodně pozvedají. Hlavní hrdinka Camille je taková casually divná (pije, souloží a *SPOILER* řeže se), její lolitoidní nevlastní sestra je už trochu víc divná a jejich matka je neskutečně pošahaná magorka, prostě divná s velkým Ď. Až občas zauvažujete, a to platí pro všechny její knihy, jestli takoví lidé skutečně existují a jestli to už náhodou s vymýšlením co nejnesympatičtějších charakterů trošku nepřehnala. Ale co, Gillian Flynn má očividně ráda extrémy, a já jí to výjimečně neberu. Ona se v nich totiž neztrácí ani nevyžívá jako autoři vyhypované Vraní dívky (ačkoliv se v jejích knihách objevují dost podobná témata), ale jsou pro nástrojem k vyprávění příběhu. Pokud hlavní hrdinka popisuje, že její první milostná zkušenost byl děsivý gangbang s partou fotbalistů, říká to proto, aby se tím čtenáři trochu poodhalil její charakter, ne proto, aby se ušklíbl a řekl si „oh, so hardcore“. Také na Ostrých předmětech oceňuju závěrečný plot twist, se kterým se to má nějak takhle – napřed si říkáte „je zcela jasné kdo je vrah“, pak „to je tak pitomě jasné že to snad tak nebude“, následně „aha, ono to tak je, to je trapné“. Načež autorka vystartuje a skvěle vás za vaši domýšlivost potrestá. Priceless! Nicméně je vidět, že to byla její první kniha – ne že by neměla zkušenosti se psaním (předtím dělala televizní kritičku), ale na knížku to tehdy asi vážně ještě nebylo… Nebo byl možná její způsob psaní protivný jenom mě, nevím.

To Temné kouty takový problém nemají. Příběh jedné krvavé noci, kdy byla vyvražděna rodina Dayových, sledujeme ze dvou různých perspektiv – jednak flashbacky z pohledu různých členů rodiny a pak současné pátrání po pravdě z pohledu Libby, jediné přeživší účastnice masakru, tehdy sedmileté nejmladší dcery. A právě postava Libby je tu dost kontroverzní – někomu je neskutečně protivná a nesympatická, ale mě přišla skvělá. Ano, je nesympatická, sobecká a vlastně i docela zlá, ale na druhou stranu tu narozdíl od Camille z předchozí knihy autorka připouští, že má i svou skrytou stránku, až dojemně citlivou a svérázně něžnou a empatickou. Teď to bude hodně subjektivní – ačkoliv se mi Libby hodně líbila, její pátrání pro mě hodně ustupovalo do pozadí a vrcholy knížky se mi zdály být flashbacky z pohledu tehdy zavražděné matky rodiny Patty a nejstaršího syna Bena, patnáctiletého kluka, který byl kvůli Libbyinu svědectví za vyvraždění rodiny odsouzen na doživotí. Nevím, nakolik má autorka zkušenosti s tím, jaké to je být teenager v rodině se třemi mladšími dětmi, která si nemůže dovolit zabezpečit ani jedno, v rodině, kde nikdy ničeho nebyl dostatek a po vás se chce to chápat…. ale trefila to. Vážně dobře. Pokud s takovými věcmi máte své zkušenosti, určitě si Temné kouty přečtěte. Už jenom kvůli tomu.

Zmizelá? To je v kontextu dosavadní tvorby Gillian Flynn prostě masterpiece. Originální, promyšlená, citlivá, smutná a taky dost krutá studie rozpadu jednoho navenek spokojeného manželství, za účasti Amy, nejďábelštější, nejnebezpečnější a nejzvrácenější zlé ženy ze všech svých zvrácených zlých žen, které kdy autorka přivedla k životu. Takže nezapomenout, druhého října v kinech!

Beauty-Rosamund-Pike-Image-07-1024x575

 Paní Ďábelská už se těší!