Dnes je velmi módní ukazovat prstem kolem sebe a stěžovat si na počítačové pirátsvtí. Herní studia občas zkrachují a jako svůj poslední výkřik před dopadem kupky hlíny na jejich rakev si zvolí zrovna „za to mohou piráti…“. Softwareové pirátství se přirovnává ke klasické krádeži – což je dle mého názoru nesmysl, níže vám také vysvětlím proč. Ovšem především bych se chtěl zaměřit na jeden konkrétní druh kopírovaného materiálu. Hry, které se již neprodávají.

Nejdřív se vrhnu na obhajobu svého výroku, že pirátství není vůbec to samé, jako krádež v obchodě. Je tu hned několik faktorů. Jednak musíme myslet na to, že „majitel“ stáhnuté hry by si ji nejspíš nikdy nekoupil. Buďto na tom není finančně nejlépe, nebo si chce prostě jen novou pecku vyzkoušet a stejně ji nebude hrát příliš dlouho. A potom je tu druhá věc, ke hrám nesmíme přistupovat jako ke klasickému produktu. Hra není mouka ani auto.

Co tedy hra je? Hra je umělecké dílo. Podobně jako film, hudba, obraz či kniha. A pokud se nemýlím, na internetu se „válí“ miliony digitálních kopií Mony Lisy. Je to krádež? Nebo když si hudební těleso „vypůjčí“ skladby od Bacha či Beethovena a dokonce tak ještě vydělávají. Je to krádež?

Je samozřejmé, že autor získá za dané dílo uznání a případně peníze, rozhodne-li se svůj výtvor prodávat. On sám jednou zemře, ale jeho dílo bude žít dál. Pokud dostává autor za každý prodaný kus nějaký finanční obnos, bylo by špatné jej o něj vědomě připravit. Pokud tedy autora či jeho dílo uznáváte a je to ve vašich možnostech, zaplaťte a de facto tak autorovi poděkujte.

Co když je ovšem autor už po smrti? Komu by šly peníze z legálně prodaných kopií? Nejspíš distributorovi, nebo potomkům autora, kteří s dílem nemají vůbec nic společného. Je tedy spravedlivé, že někdo dílu cizí na něm vydělává? Podle mě rozhodně ne. Pokud bych byl sám autor nějakého významnějšího kousku, měl bych obrovskou radost, pokud by se moje dílo rozšířilo. A toho lze dosáhnout jak? Uvolněním zdarma.

Některé obrazy si našly své kupce jen díky tomu, že jsou drahé. Ano, je to absurdní, ale je to tak. Prohlédněte si některé snobské aukce, líbí se vám snad všechny dražené obrazy? Občas jsou to doslova mazanice, nebo jen jednobarevné čtverce, které jen a pouze díky jménu autora a své ceně získají slávu. Na tom nic není, snobové prostě chtějí to, co je drahé. Pokud by však každý druhý člověk měl doma na stěně můj obraz, který byl zdarma, znamenalo by to, že se jim prostě líbí.

Ale abych to nějak shrnul. Bral bych jako slušnost, abychom autorům her dávali to, co jim patří – tedy uznání a finance, aby mohli dále pracovat. Na druhou stranu je ale hloupé, že staré hry, které se již nedají koupit, je nelegální stahovat. Nebyl bych proti zákonu, který automaticky po ukončení toku peněz od zákazníků směrem k původnímu autorovi umožní hru volně šířit. Pokud by totiž všichni dodržovali zákon, spousta her by zapadla do propadliště dějin a nic by ji odsud nedostalo. Pokud by s tím snad autoři nesouhlasili, mohli by se bránit například zajištěním reedice. V dnešní době není problém zařídit prodej přes Steam či jinou on-line distribuční službu, takže vymlouvat se na výdaje je přinejmenším podivné.

A stejně tak bych to udělal s hudbou, filmem i ostatními formami umění. Protože proč máme jen kvůli zákonům usmrtit kvalitní umělecká díla, která stojí za to zachovat? Volné rozšíření po internetu zajistí dlouhý život pro veškerá data. Dokonce funguje jako takový filtr, zachovávající pouze zajímavé kousky. Nemluvím teď o masivním návalu torrentů a rapidshare odkazů na nejnovější počiny. Ale pokud hru najdete roztroušenou po internetu i za deset let, nejspíš je to kvalitní či kultovní kousek. Proč by někdo dobrovolně držel při životě nějaký brak?

Nakonec jen dodám, že pokud by moje dílo bylo na vrchních příčkách v žebříčku stahovaných souborů i řekněme oněch 10 let po mé smrti, bral bych to jako největší hold, který mi mohlo mé „publikum“ vzdát. Věřím, že by to podobně mohlo cítit vícero umělců.