„Geeks are normal now,“ praví se v dokumentu PBS Frontline jménem Digital Nation. Dorůstá generace, která tráví nevídanou spoustu času online a která zvládá myšlenkový multitasking (nebo si to alespoň myslí). Digitální generace. Generace negramotů? Uslintaných kriplů reagující jen na blikavé podněty? Jedinců schopných efektivně řešit problémy? A jak k tomu přijde americká armáda?

„S příchodem digitálních technologií je tu nová lidská bytost, která přešla na vyšší level,“ optimisticky zvěstoval před dvaceti lety novinář Doug Rushkoff. V současnosti by svoje nadšení trochu krotil. Podle posledních údajů ostatně většina teenagerů upírá pozornost na nějaké digitální médium více než 50 hodin týdně. Zjevně ale vzniká seriózní problém se soustředěním.
„Už nemůžeme zadávat ke čtení román delší než 200 stran. Dříve to šlo, dnes už ne,“ řiká profesor Bauerlein, autor knihy „The Dumbest Generation“. Průzkumy na MIT, nejprestižnější technické univerzitě na světě, ukázaly, že studenti dosahují v testech porozumění textu horších výsledků než dříve. Ne že by byli hloupí, nesnažili, jen jsou prostě prý moc rozptylování vším možným. Skoro celou dobu se nachází online. Kontrolovat maily, Facebook, psát zprávy skrze instant messaging. Zmáčknout F5 a znovu, pořád dokola a dokola. Třebaže si studenti myslí, jak jsou ohromně efektivní, není tomu tak. Psycholog Clifford Nass tvrdí, že naše mozky v podstatě nedokážou dělat dvě věci najednou.
Dokument ukazuje ale i další jevy provázející digitální národ. Samozřejmě je to problém odcizení, anonymity internetu. Tvůrce Second Life v dokumentu nadšeně vypráví, jak jeho výtvor nakonec lidi sbližuje. „Na internetu jsme sami, ve virtuálním světě jsme spolu.“ V IBM dokonce využívají svět Second Lifu pro firemní porady. Stává se, že tým spolupracovníků se nikdy v reálu nesetkal, přestože spolu denně komunikují. Zní to depresivně? Proč vlastně? Myslím, že přestože se denně setkáváme se spoustou lidí, kolik z nich vlastně překročí mantinely vymezené svou sociální rolí? Člověk se pro okolí stává jednorozměrnou postavičkou i v reálném světě, minimálně tedy v práci.
Jak ukázáno v dokumentu, takový člověk může pracovat v armádě jako navádeč dronů (bezpilotních bombardérů). V přestávce mezi bombardováním tisíce kilometrů vzdáleného cíle takový člověk nezávazně poklábosí s kolegy o počasí a jen co zabije pár teroristů i civilistů, za hodinku probírá doma se svými dětmi co nového ve škole.
Ostatně aby americká armáda měla dostatek vojáků, změnila svou náborovou strategii. Místo Náborových center zřizuje tzv. „Experience Centres“, kde si děcko starší 13 let zdarma může zahrát válečné hry jako napříkl. Call of Duty a spoustu dalších. „Je to jen ochutnávání toho zážitku,“ klidní moralisty major Larry Dillar. Já bych dodal, že to souvisí s celkovou změnou propagandy ve společnosti. Všechno, od reklamy přes politiku, přejalo chování lascivní děvky. Hlavní je nalákat, svést, zaujmout. Jako nástroj propagandy je, zdá se, ideologie mrtvá. Ale to jen tak mimochodem.
Dokument je komplet ke zhlédnutí online.
Něco jako „digitální generace“ tu očividně je.. ale co to znamená? Co to bude znamenat do budoucnosti? Jaké důsledky má tento jev na život jedince? To nikdo moc netuší. Podle mě útržkovité a zároveň dosti individuální vnímání světě posiluje tendence vzniku schizofrenie (či jiných psychóz). Především v kombinaci s přehlceností nesourodými informacemi, často těžko odlišitelnými sociálními rolemi, stále rychlejším a nejistějším světem. Naleštěné loutky, co se trhaně klátí odnikud nikam. Ve snaze být všude, nejsou nikde. Každý se považuje za originál, jenže snahou projevit, prosadit a vyjádřit svou osobnost hlavně pomocí spotřebního zboží a pracně budovaného společenského postavení všichni zapadnou do úplně stejné masy.
Tomáš Garrigue Masaryk sepsal v roce 1881 práci s názvem Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti. Po 129 letech jsme dál. Sociálním jevem přítomnosti, zdá se být, roztříštěné a všelijak pokroucení vnímání. Sounds fun.