Kdybych se měl na chvíli zastavit uprostřed města a zapřemýšlet o ideální počítačové videohře, představil bych si ji následovně:


Hra v parádní grafice, zvuk by každou chvíli moh odpálit repráky a furt by se na obrazovce něco hýbalo, a všichni okolo by se otáčeli, co to je a odkud to jde, až by se za mnou vytvořila fronta, která by chtěla vzít ten můj sharpshooter a rozstřílet všechno na té mojí obrazovce. Tak takhle! Takhle já si představuju ideální hru, kdybych měl o ní zapřemýšlet ve středu města, a neměl bych moc času na rozmyšlenou.

A jak bych si ji představoval, kdybych měl hafo času na přemýšlení?

Rozhodně aby měla něco, co ty ostatní nemají. Heavy Rain je taková hra. Druhou takovou nenajdete.

Abych se u ní bavil, ale tak, aby to vyplynulo z hraní zcela přirozeně. Takové Uncharted mě začalo příšerně bavit, aniž bych dokázal přesně říct proč. Na první pohled je to technicky maximálně dotažená third person akce, kterých tu bylo už nespočet, ale při jejím hraní se tak fantasticky bavíte, dost možná proto, že vše je tak krásně sladěné dohromady a exekuované v pravou chvíli. Až by jeden řekl, že v Naughty Dog zaměstnávají zdaleka ty nejlepší herní talenty široko daleko.

Nějaký shock faktor nesmí rozhodně chybět. V Blood Omen: Legacy of Kain jste vysávali krev nevinným vesničanům, což by v dnešní PG a taky PC (tedy politicky korektní) době vůbec neuspělo. Dobrým příkladem budiž šovinistický bad ass Duke Nukem! Koho ksakru zajímá, jak na takovou hru, jakou je Duke Nukem Forever, bude reagovat ženská část hráčů? Taky se nikdo nezabývá tím, jak my hráči reagujeme na Barbie Horse Adventures, tak proč je najednou důležité, jak Duke Nukem může působit, a jak působí na opačné pohlaví, než pro jaké byl naprogramovaný?

Ideální herní titul musí mít potenciál na vybudování velké série dalších her z univerza, konkrétně z univerza konkrétní, resp. ideální hry. Po zahrání Prince of Persia mi bylo jasné, že musí přijít i trojka, po dohrání dvojky jsem se těšil na třetí kus. Dostalo se mi Prince 3D, kterého si ale naštěstí všichni vymazali z paměti, bohužel krom mě, který s těmito vzpomínkami musí neustále žít, a tak, a pak přišel Prince: Sands of Time, následovaný excelentním Warrior Within, a série rostla a rostla. Jsem fanda Prince of Persia. Při hraní jakéhokoli (jakéhokoli s jednou výjimkou) Prince mám takový ten pocit, že být fandou videoher je skvělé. Čím více dílů Prince of Persia, tím lépe.

Mělo by mě zajímat, co se na obrazovce děje – tedy opačný případ příběhových filmečků u Mirror’s Edge. Netvrdím, že příběh to musí mít na úrovni hollywoodského spektáklu. Bohatě stačí, když vím, co je úkolem téhle a co bude smyslem příští mise. A proč to jako hráč dělám. Možná i nějaký ten zvrat, aby to nebylo předvídatelné. Rád u hry aspoň trochu zapojuju mozek, nerad se u hraní cítím jako nepřítomná zombie s umačkaným ovladačem, což prakticky vždy vede k závěru: Co jsem to teď ty dvě hodiny jen dělal?

Vím, že Dark Seed 2 splňuje mou představu dokonalé hry. Ale byla by škoda, kdyby zůstalo jen u ní. Chci více takových, byť jen podobných. Jsem ochoten za ně dát velký balík peněz. Originálku Dark Seed 2 mám čtyřikrát. Nemusí to být zrovna Dark Seed 3, prostě jen když to bude splňovat mou představu ideální hry třeba i jen částečně.