Napiš nějaké dojmy, říkají mi, tak jo. Zkusím sepsat dojmy ze Skyrimu, té hry, kterou poslední dny hraju ostošest, a která mi brání dělat ve svým volnu – když jsem poblíž počítače – cokoliv jiného. Je to jako kdyby odborníci hlásající všechny ty řeči o závislostech na videohrách měli pravdu. Skyrim je taková hra, k níž usednete a ponoříte se do ní a nechcete přestat. Jako na hracích automatech. Ale v čem to vězí, že je to tak chytlavé? Co odlišuje Skyrim od ostatních, méně zábavných, her? Jaký je rozdíl mezi Skyrimem a Call of Duty: Modern Warfare 3?

Tak třeba se mi líbí, jak se můžu po světě procházet bez toho, aniž by mi kdokoliv nařizoval, po jaké ose se mám pohybovat. Například je fajn taktéž to, jak se to snaží o něco víc, než co by se dalo považovat za pouhý standard. Kobky jsou tak uspokojivé, až mi to připomíná zábavu, jakou mi nabízely dungeony 90. let, a jako příklad můžu zmínit jednu za všechny: Realms of Arkania. Největší změnou oproti Oblivionu je fakt, že to není jen tuctově dohromady uplácaná chodička s RPG pozitivně naladěnou strukturou, nebo tak nějak, nýbrž je to chytře navržená dungeonová pocta všem dungeonům od Wizardry, Ultimy Underworld, Isharu až po ty méně známé, podhodnocené, pecky z počátku století, tedy doby, kdy se dungeony odebíraly na věčnost. Některé nápady jsou použité i z mého velmi oblíbeného Might & Magicu. Je fajn, že tu jsou zužitkovány. Kdyby nebyly, byla by to škoda.

Po pár dnech hraní je to možná předčasné, takhle pěkně o Skyrimu psát, ale nemůžu si pomoct, opravdu mě moc baví. Zaujal mě už na začátku, kdy má postava dávala hlavu na špalek a málem o ni přišla. Do hry mě vtáhlo i to, jak se hned na začátku objevuje slibovaný drak. Na druhou stranu jsem trochu zklamaný z toho, že na mě ještě při hraní nezaútočil a to na dlouhé procházky po okolí nepoužívám koně, ani si neplatím vozku, a už vůbec nechodím v mlze. Tady si myslím, že pánové stojící za Elder Scrolls trochu kecali.

Promakaný svět je to, co je pro mě hlavním lákadlem Skyrimu. Je tu spousta, velká spousta unikátních míst, která nejenže umí překvapit tím, jaký typ nepřátel tam hlídkuje (bandité, kouzelníci, mamuti, obří trolové), ale i jaká nebezpečí nebo druh odměn na mě v oněch místech čekají. Sem tam se připletou i nějaké ty příběhové subploty pro zpestření už již tak velmi zajímavého adventuření. Na pasti protkaný, nemrtvými mumiemi obývaný dungeon s velkým pavoukem jen tak nezapomenu, ani na to, jak jsem po vysvobození pavoučí večeře byl nucen zabít mnou vysvobozenou postavu, neboť mi nechtěl svěřit do rukou jistý drahocenný předmět. To se prostě nedělá. Za záchranu života z pavoučích kusadel by se měl dávat celý ruksak se všemi cennostmi uvnitř. Nebo když jsem takhle lezl nahoru do hor ve vánici a najednou jsem, ještě jako nováček s kudličkou v ruce, byl nucen utkat se se skupinou banditů, která mě obestoupila ze všech stran a já se ubránil jen tak tak. Když jsem se dozvěděl, že jen bránili jistý poklad, pochopil jsem, proč mi ani nechtěli dát šanci, abych se otočil směrem vzad a odešel jinou skalní stezkou. Kdežto jiná cházka, jen tak se potulující u průsmyku, či u něčeho takového, mi pohrozili, navrhli mi, abych jim zaplatil silniční daň za průchod, a tuším jsem měl pár dalších možností, jak situaci vyřešit.

Co se obtížnosti týče, zaslechl jsem cosi, že není úplně vyladěná, osobně mi ale vyladěná přijde víceméně ano ve vkusné míře. Trolové jsou těžcí na zabití z velké blízkosti, čiže jejich palice má údernou sílu mínus život, ale dají se vcelku lehce zabít, když na ně chvíli střílíte plamenometem a po dvou sekundách odskáčete do bezpečné vzdálenosti (a tento proces opakujete pět minut). Dají se takhle zabít i dva naráz, o to lehčeji, když využíváte důmyslně dostupný terén, například velké šutry. Naopak spousta banditů, čarodějů a dalšího neřádstva se dá zabít vcelku rychle, i poměrně bezbolestně. O to lehčeji, když máte po ruce pomocnici. A tím rychleji hra odsýpá a tím dříve máte dostupno zkušenosti a různého obsahu do vašeho inventáře, který ale není nafukovací. Největší starosti mi v současné době dělá nedostatečně nafouklý inventář. A že kobky jsou plné zajímavého harampádí. Předměty sice můžete cpát i vaší kolegyni ve zbrani, ale inventář se plní mnohem rychleji, než stíháte různé zbraně, mrkve, okurky, rukavice, čepice a další ptákoviny Lyndě předávat. Po přeplnění ruksaku se nedá dost dobře pohybovat a jako ve Falloutu je to moment, kdy máte tendence autory proklínat. Jinak Falloutem je hra cítit více, než byste si možná mysleli. Při soubojích se často hra přepíná do filmečků (ála Burnout), které ukazují z třetího pohledu, jak jste nepřítele oholili tou novou skvěle ostrou břitvou od Gillette.

Graficky Skyrim neohromí. Ale i tak je to po této stránce velmi pěkně udělaná hra, s nic moc texturami, ale jinak je pěkná. Kolega, který prošel kolem mého monitoru, mi řekl, že to vypadá naprosto skvěle, a prý až moc dokonale na to, aby ho to okouzlilo, jako kdysi graficky nedokonalá, ale dokonale kouzelná, Realms of Arkania. Možná by se tu hodilo přirovnání k silikonové krásce, která nikdy nezaujme tak, jako pravá poctivá dívka bez makeupu.

Lehce tápu, co bych mohl ještě dodat, abych článek zakončil dříve, než se nafoukne do nepřijatelných rozměrů. A co takhle: Skyrim je konečně RPG se zápachem, pro který byly starodávné RPG hry známy, přesto nejde o žádný krok nazpátek. Je to tak někde napomezí. A přesně takové hry – hry stojící napomezí – by měly vyjít vstříc všem hráčům bez rozdílů. Je velmi fajn, že tomu odpovídá i prodejnost. Jsem zvědav jakým dalším hrám pomůže Skyrim k „návratu klasiky“. Mám totiž velkou chuť na nový Might & Magic, Wizardry, Realms of Arkania a dal bych si i nové Lands of Lore, když by to nevyšlo s právy na další Eye of the Beholder.