Hned se ptám, o čem je, pokaždé, když zaměřím svou pozornost na novou hru, která mě něčím zaujala. Po přečtení letmého popisku si dost často připadám, že o tu hru až takový zájem mít nebudu, protože ji už teď mám prokouknutou dopředu. Někdy mám náladu, například teď, chtít od her něco víc: chci skutečně zajímavý a také kvalitně vyprávěný příběh. Jak jsme se mohli přesvědčit v minulosti, ale i ve velmi, velmi nedávné minulosti, počítačové hry jsou tohohle schopny. Je to ale vždy jen jedna hra ze sta (tisíce?), které se to daří. Chci, aby se spustil trend, že co hra, to jeden opravdu vymakaný příběh. Chci toho moc?

Co se týče současných her, vybírám si možná až moc opatrně, mnohem opatrněji než v dobách PS2, kdy mi bylo víceméně jedno, jestli hra bude nabízet vpodstatě to stejné, co ta předchozí, jak po stránce zábavy, tak zážitku, který je jakýmsi součtem všeho vizuálního a toho, co je čtenáři posíláno skrze oční, ušní a brzy i nosní (přes Google Nose) senzory do jiné části mozku, té, která nad děním na obrazovce skutečně přemýšlí. Tedy je to nejen pěkná grafika, zvuky a roztomilé potvůrky, ale i scénář, a ještě více je to příběh, který celý ten orchestr zvaný zážitek diriguje. Ten je v podstatě alfou a omegou, tou základní věcí, která nakonec, a vlastně ihned, rozhodne, zda-li dám hře šanci. Vůbec ta první rozhodující věc je zápletka. Začátek příběhu. Kde se to zamotalo, či rozmotalo – v případě, bylo-li klubko příběhu před začátkem zamotané. Podle zápletky se rozhoduji, zda-li má příběh vůbec nějakou šanci mě později zaujmout. Rozhodně to ale není tak, že by zápletka měla být nějak zvláštně strhující, či dokonce originální. Většina skvělých her, výjimečných po stránce příběhu, má velmi obyčejné zápletky. Obyčejné, přesto zajímavé. Například: Už je to nějaká doba, co jste začali vyšetřovat zmizení čtyř prominentních občanů a právě jste dostali tip týkající se lokace jejich těl. Mezitím jakýsi zločinec proklel celý kraj. Jednoduché, ne moc originální, přesto fantastické, protože zápletka si mě už stihla omotat a já vyloženě musím vědět, co bude dál.

Já osobně u hry dobrý příběh ne-li vyžaduji, tak jej chci, a chci ho moc. Je pro herní průmysl zásadní, aby hry měly dobrý příběh? Ve filmovém průmyslu jde o jasné ano. V tom herním je to spíše ne, a to z toho důvodu, že u hry stačí mít ten nejzákladnější příběh, abyste se dobře bavili, resp. aby se bavila ta vaše polovina, která nevyžaduje přísun zajímavých informací. A tahle polovina převládá, jelikož je silnější, a to ne proto, že by měla větší svaly, nebo že by nehrála fair play, alébrž už jen z toho důvodu, jak člověk obecně přistupuje ke hře jako takové. Házení míčku o zeď je hra. Čtení vznešené literatury hra není, a asi ani nikdy nebude. Jde o potěšení těch nejzákladnějších pudů prvně a především. Pro film je příběh základním smyslem pro existenci. Ve hře má hodnotu druhořadého úkolu.

Jaká je vlastně skutečnost, co se týče příběhů ve hrách? Je taková, že jen málo her má originální, zajímavými myšlenkami protkaný děj. Jen málo her ho má skutečně kvalitně napsaný. Je to proto, že složitějších, zajímavých myšlenek není v multimediální zábavě zapotřebí? Bude jednou doba, kdy jich zapotřebí bude?

Já ale chci hrát počítačové hry dnes, chci se u videoher bavit a zároveň chci, aby měly kvalitní příběh. Takže pokud hry s pořádně kvalitním příběhem nejsou, co zbývá? Tam, kde, selhává vypravěč, musí nedostatky řešit asi má představivost, s jejíž pomocí vylepšit si děj není někdy zase tak těžké. Někdy. V případě takového dosazování vlastních útržků děje do příběhových děr, či úplné nahrazování dějových zmetků, není moc velká šance na dosažení kvalit dobré knihy nebo kvalitně napsaného televizního seriálu.

Máme štěstí, že existují výjimky, které dokážou po příběhové stránce plně uspokojit. Objevují se sice jen velmi zřídka, ale i tak, objevují se. Díky za Bioshock Infinite, díky za Heavy Rain a další takové. Některým z nás na příběhu skutečně záleží, páni a dámo z herního vývoje. Že jsem si dal tu práci s článkem, je snad důkaz, že nekecám.