Napřed chci o tomto novém Bioshocku napsat, že jsem zezačátku koukal na monitor jak vyvalenej.

Po třech hodinách jsem přestal s výrazem cvoka civět a hru vypnul, protože to už byla hluboká noc. Vážně, první tři hodiny jsou úplný mistrovský kousek, který se ve hrách vidí jen málokdy a to nepřeháním.

Začíná to atmosferickou poutí fantasticky vypiplaným městem na oblacích, to vystřídané za napínavé, strhující přestřelky, v nichž máte poměrně velkou volnost, jak je zvládnete: můžete zaútočit ze vzduchu, zpoza rohu nebo přímo, tou či jinou zbraní, anebo pomocí magické ruky. Všechno jsem prozkoumal, přečetl a splnil i postranní úkoly. Super je nápad se střílnami, které pomocí magie můžete přimět, po vzoru Ordoských deviátorů, aby bojovaly za vás.

Dále, po třetí hodině, je to taky hodně skvělá hra, avšak trošičku se mi zdálo, že po páté, až šesté hodince je to v příběhu nápadově trošku (ale jen trošku) méně úžasné, než jak tomu předcházelo. Poté, co pomine počáteční „shock“ z tohoto herního světa, trošku se to začne slévat dohromady nebo jak to co nejlépe popsat, nevím. Hratelně je to však vypiplané ála mraveniště, prostě s tímto si musel dát někdo fakt spoustu práce.

Nevím jak recenzentům, kteří hodnotili za deset, ale mě tam ta Elizabeth často blokovala a to jako docela často. Taky se mi zdá, že pokutování za ztrátu života je až příliš skromné – asi 40 dolarů -, i když jsem za to osobně tedy spíš rád, protože, jelikož dávám hru na Hard, hrdina mi občas kapituluje. Ale zas mi pak nezáleží na tom, udržet hrdinu mermomocí naživu, když vím, že z toho tisíce dolarů se mi odečte jen pár drobných – a k tomu ještě energie se zaokrouhlí na půlce života. Zabíjení nepřátel je ale fajn, tak či tak, takže nakonec tady ty menší výtky nejsou tak důležité, aby udělaly z lazání naprostou koninu.

Příběh je určitě zajímavý. Ken Levine dělal vše, co jen herní designér mohl udělat, aby „děj“ fungoval synchronně s herní, zabíjecí, částí. Všiml jsem si ale jednou, či dvakrát, nějaké té dějové „čmouhy“, jež by ve filmu diváka vyrušila ze soustředění, ale nakonec, Ken Levine není hollywoodský scenárista, takže mu to samozřejmě prominout lze.

Je to jen střílečka, nebo není? Já bych si moc přál, kdyby Bioshock Infinite byla adventura se střílecími mezihrami. Přál bych si, aby se tu sbíraly věci do inventáře a mluvilo s občany města Columbia, a aby skrze dialogy šlo ovlivnit další vývoj herních událostí. To by ale nejspíš byla práce pro ještě větší tým, než je Irrational Games.

Možná mé (trošičku) opatrnější nadšení z Bioshock Infinite vychází z toho, že jsem nedávno hrál střílečku z vlastního pohledu patřící mezi absolutní špičku žánru – Borderlands 2. Takže z toho zase tak nemějte špatnou náladu, že jsem si trošku při psaní o Bioshocku Infinite vyčistil růžové brýle ze skla Domnění, zasazené do obrub Zvyku.

Ještě nemám dohráno, tudíž s vynesením výsledného ortelu počkám. Nakonec, výsledných ortelů je po internetu jako hub po dešti, a že jen málo jich dává Bioshocku Infinite méně jak 10 bodů z 10. Upřímně, nedivím se.