Asassin`s Creed II a vůbec celá série, je jedním z těch zajímavějších počinů v herní AAA sféře. Dvojka vyšla už v roce 2009, ale my dva opozdilci, já a Luděk Novotný, jsme se k ní dostali teprve nedávno. Jednu z nás se líbila hrozně moc, druhému zase moc ne. Pro jednoho je to povedený sandbox kde se člověk vyřádí co hrdlo ráčí, pro druhého prázdná skořápka. Proč? Jak se takoví dva opozdilci dívají na tak důležitou hru teď, po několika letech od vydání?

Adam Homola:

Assassin`s Creed šel vždycky tak trochu mimo mě. Jednička mě ve své době minula. Dvojku jsem hrál krátce po vydání, ale jen chvilku a ne od začátku, bylo to někde ve třetině hry. Brotherhood jsem minul, Revelations taky jen chvilku, trojku jsem minul. Z těch dvou krátkých známostí s dvojkou a Revelations jsem radost neměl. Naopak. Ťukal jsem si na čelo, tvářil se udiveně a nechápal jsem ty devítky a desítky.

Zrovna jsem totiž hrál nějakou pasáž s Desmondem, která byla opravdu hrozná. Grafika jak hi-res hra z PlayStation 2, hratelnost jak z dob PlayStation 1. Naštěstí jsem se rychle dostal do Florence a tam už to bylo jiné kafe. Výrazně hezčí i zábavnější, ale pořád mi to přišlo takové neslané nemastné. Jalové. Inu, pryč s tím a jdeme dál. Revelations mě už bavilo víc, ale zase jsem to hrál jen chvíli a neměl jsem možnost se do toho ponořit. Pořád mě to ale neokouzlilo. Prostě jo, fajn, viděl jsem tam ty objektivní kvality, ale subjektivně se mi to pod kůži nedostalo.

Pak byli první tři Assassíni v nějaké brutální slevě na Steamu, snad každý za dvě ojro nebo tak nějak. Tak co bych to nekoupil, že jo. Na horší časy. Kdyby náhodou. A teď jsem v tom až po uši. Ale ne ve všem.

 

Assassin`s Creed 

Pamatuju si, jaký humbuk vzbuzovala jednička před vydáním. Konečně pořádná a zajímavá hra na next gen, možná dokonce exkluzivita na PlayStation 3, hodně odvážné téma, free running… Tohle prostě muselo dopadnou božsky. Pak to vyšlo a spousta lidí tomu dávala devítky a desítky. Druhá spousta sedmičky. Obecně vzato se to ale povedlo.

Jednoho hezkého dne jsem si řekl, že si teda ty Assassíny proběhnu a doplním vzdělání pořádně, ne jen na pár hodin jako poprvé. A nebudu přece začínat u Brotherhoodu, takže šup tam jedničku. Na první pohled mě zarazila hnusná grafika. Ale jako fakt nevzhledná. Na plné detaily jsem to nehrál, spíš něco kolem středních, ale i tak. No co, přes to se přenesu, o grafice to přece není.

Je to o hratelnosti a to je ten kámen úrazu. Jako freerunning pěkné, prostředí fajn, ale monotónnější hru byste hledali těžko. Běž tam, vylez na věž, proskenuj okolí, zabij papaláše. A znova. A znova. A znova. A zase. Jéžišmarjá, tohle že dostávalo devítky a desítky? Ano, v té době to mělo na lidi větší dopad než dnes, ale ta hratelnost bije do očí jak sviňa. Je to pěkné, ale po chvíli se to omrzí.

Rozčarovaný jsem byl až na půdu. Nebavilo mě to. A tak proč se trápit, když to nejde a tu zábavu z toho ne a ne vytřískat. Naštěstí jsem nezlomil hůl nad celou sérií a začal jsem instalovat dvojku. Pamatoval jsem si totiž, že dvojka byla hodně vychvalovaná, tak jí teda dám šanci.

Assassin`s Creed II 

Dodnes jsem myslel, že největší pokrok mezi jedničkou a dvojkou proběhl u Hitmana. Codename 47 byl fajn, ale se spoustou chyb, neexistujícím balancem, zmršeným ovládáním a hromadou dalších nedodělků. Měl své kouzlo a byl super, ale ta tuna negativ tam taky byla. Silent Assassin nejen že všechno opravil, vylepšil a přidal spousty novot. Všechno navíc ještě tak krásně odladil, že byla radost to hrát a pamatuju si, jak jsem většinu misí dělal pořád dokola, znova a znova. Ne snad proto že by mi to nešlo, ale proto, že tam bylo tolik možností a i na podesáté to bylo zábavné. Prostě klobouk dolů, tohle se IO Interactive povedlo na výbornou.

Jenže skok mezi prvním a druhým Assassínem je možná ještě větší. Jednička takhle zpětně opravdu zavání prototypem. Něčím, co vedení Ubisoftu ve slabší chvilce schválilo a vývojáři už do toho prototypu nestihli nacpat moc “hry”. Tak udělali jen lehce nadprůměrný kousíček a zbytek dali na repeat. Lidem to stačilo, prodalo se toho pár mega, vedení Ubi se plácalo po ramenou a vývojáři už v potu a krvi vymýšleli, jak z prototypu udělat pořádnou hru. Dvojku.

Nový a nesympatický hrdina mi k srdci nepřirostl, byť má skvělé jméno. Kdy se naposled jmenoval hlavní hrdina velké blockbusterové hry Ezio Auditore? Sice je to trochu rozmazlený spratek který nemá hloubku, ale přežít to jde. Příběh je taky jen typickou záminkou pro to, aby mohl hráč odpravit určitý počet hlavních cílů. Ale čert vem všechny tyhle blbiny, jde přece o hratelnost. Ta je, světě div se, fakt parádní.

A už chápu, proč mě tehdy ta chvíle s dvojkou nebavila. Pasáže s Desmondem jsou pořád hrozné, o tom žádná. Tady se krásně projevuje ta snaha Ubisoftu rozhodit Assassína do poboček po celém světě. Desmonda zřejmě vyfasovali nějací fušeři bůh ví kde a taky to tak vypadá. Nuda, šeď, nezajímavé. Jak hratelnostně, tak vizuálně. Fakt přinejlepším tuctové béčko. Ovšem pasáže s Eziem, to je už jiná liga. A pochopil jsem, proč mě ta hra nenadchla, když jsem s ní předtím jen lehce flirtoval.

 

Hodně toho kouzla totiž dělá postup. V každé hře začínáte od začátku jako zelenáč, který se postupně vypracovává nahoru, ale přijde mi, že tady to tvůrci trefili fakt dobře. Konkrétně mám na mysli ten balanc, kdy pořád jednou nohou stojíte na zemi a druhou vždycky trošku nakročíte směrem k hernímu bohovi. Jenže pak přijde nějaký nový typ nepřítele, záludná mise, nebo jiná překážka, která vám zase připomene, že zase takový nesmrtelný bůh nejste.

Progres je fakt na jedničku. Pohyb po ulicích a střechách je dotažený a vyladěný a je radost postupovat jak opatrně a logicky, tak skákat po všem možném jako blázen a vychutnávat si jednoduché zabíjení stráží. Bohužel, ani Assassin`s Creed II není bez chyb a jedna velká mě štvala hodně. Délka. Je to prostě příliš dlouhá hra. Zábavnost a zajímavost obsahu se v takhle dlouhé hře rozpouští jako vitacit ve vodě. Řídne to a řídne. Naštěstí se to vždycky jednou za čas trochu nakopne a oživí (přesun do jiného města, karneval…), ale několikrát se zábavnost propadla do bodu “eh, radši půjdu dělat něco jiného”.

Což je velká škoda. Megalomanství vývojářů nezná mezí a pro mě osobně by udělali líp, kdyby radši jedno město ubrali a soustředili se jen na jedno či dvě, namísto tří čtyř. Assassin`s Creed II jsem tedy nedohrál. Ještě to mám nainstalované a jsem asi (snad!) v poslední třetině, ale už se mi do toho prostě nechce. Kdyby v Ubisoftu neměli tak velké oči a ubrali na délce a přidali na hustotě obsahu, byl bych spokojenější. Ale i takhle si libuju, dvojka se povedla a oproti jedničce je to fakt neuvěřitelný pokrok.

Assassin`s Creed: Brotherhood… 

…jsem ještě nehrál. Prý je to zatím ten nejlepší Assassín, ale vzhledem k té megalomanii tvůrců si dám mezi dvojkou a Brotherhoodem asi pořádně dlouhou pauzu. Na bratrství se ale těším už teď.

Nejraději bych to stejně všechno přeskočil a vrhnul se rovnou na Black Flag. Ten mně osobně přijde jako zatím nejzajímavější Assassín vůbec. Má to co dělat samozřejmě jen s tou změnou prostředí, protože věřím, že herně to bude víceméně podobné. Karibik, ostrovy, hodně vody, tropy… To mě láká víc, než Amerika, nebo zase Itálie.

Ve vývoji máme další tři Assassíny, takže možná konečně dojde na tu carské Rusko, staré Japonsko, nebo něco z Egypta…

Luděk Novotný:

Podlehl jsem Assassínské mánii. Kdysi jsem hrál chvíli první díl a popravdě mě nebavil. Nedávno jsem přemýšlel, které hry mi kvůli absenci výkonu mé herní sestavy unikly. Volba padla na druhý díl z této série, který mnozí označují za nejlepší. Normálně série (ať už knižní či herní) začínám klasicky prvním dílem, ale zrovna příběh bílé kapuce mě nezaujal natolik, abych se prokousával počátkem. Přesto jsem měl na dvojku vysoké nároky, protože systém plynulého běhu po střechách silně přitahoval mé dětské já, které je schopné si v sandboxově založených titulech vyhrát i bez plnění misí.

A vskutku, po splnění prvních pár úkolů jsem se velmi bavil jen tím, že jsem pobíhal po střechách a okrádal nebohé obyvatele Florencie. I když jdou parkurové kousky provádět pouze skrze dvě tlačítka (což mi přijde “jako pro blbé”), pocit z pohybu je skvělý. Dokonce jsem si říkal, co hráče uchvátilo na přivření dvířek auta v nově představeném The Division, když si Ezio po dlouhém běhu přehazoval automaticky plášť přes rameno už v roce 2009. Jakmile jsem ale začal plnit úkoly a objevovat další města, zjistil jsem, že i přes velké měřítko hra působí prázdně, bez detailu a neosobně. Proč? Pěkně po odstavcích.

Příběh

I když Romero hry přirovnává k pornu, já ne. A už jsem hrál několik her, jejichž příběh a jeho vypravování mi vzalo dech. Další spousta mě minimálně zaujala. A tak jsem čekal, že lehce historické vyprávění o templářích a hašašínech bude napínavé a zapamatování hodné. Čert vem, že hlavní postava je nesympatický floutek se strašným italským přízvukem. Daleko více mi vadí samotné vedení příběhové linky skrze Kill Bill styl. “Tady je seznam zlých templářů na vysokých postech. Všechny je zabij. Dělal to tvůj otec, takže ty teď taky.” Za týden si nebudu pamatovat žádný moment a žádnou postavu. Možná tak sympaťáka Leonarda, který se s Eziem seznamuje v provařeném gumpovském stylu.

Souboje

Bojový systém taky skvěle potvrzuje můj názor na prázdnotu herního konceptu. Herní série Assassin’s Creed nás učí, že souboje proti sobě vedly vždy jen dvě postavy, zatímco ostatní kolem čekaly, až na ně přijde řada. Na videích z AC3 to působilo úsměvně, ale říkal jsem si, že tak vysoko hodnocená dvojka to mít nebude. Omyl. Nejen že to, navíc je zabíjení protivníků naprosto primitivní. Stačí klikat na jedno tlačítko myši a občas druhým vykrýt útok. A jelikož protivníci často jen čekají na porážku, může jim Ezio po pár ranách udělit smrtící úder a zaměřit se na dalšího v řadě. Štvalo mě, že některé mise tlačí do jednoduchých a nezábavných soubojů. Možná jsem jen zmlsán Batman: Arkham City, ale trocha výzvy by neuškodila.

 

Herní náplň 

Musím též zmínit města, která působí majestátně a pohledem do mapy může člověk nabýt dojmu, že je v nich spousta herního obsahu. Jenže kromě hlavních úkolů v nich nic pořádného není. Lezení na vyvýšená místa je nutné kvůli odkrytí minimapy a tuna truhel s poklady nemotivuje k hledání, protože kvůli těm pár stovkám je raději budu rabovat po cestě za nějakým jiným cílem. Proč se namáhat, když mi vila generuje tisíce. Sběratelé budou ve svém živlu, ale opravdového obsahu je co by se za nehet vlezlo. Jé, po střechách je rozeseta stovka peříček. Ale opravdu vás baví bezcílně skákat po střechách s vědomím, že je snad všechny možná naleznete? Mě to bavilo jen první hodinu hry.

Technické zpracování 

Zrovna já jsem ten poslední, kdo by měl soudit hry podle grafiky, protože převážně hraji nezávislé tituly, které se počtem polygonů a počtem grafických efektů chlubit nemohou. Ale když mají pár metrů ode mě zdi nechutně rozmazanou texturu a při rychlejším běhu spousta detailů viditelně naskakuje skoro na poslední chvíli, to prostě nepřekousnu. Ano, právě teď prstem ukazuji na dýchavičný Xbox 360, jehož nízký obsah RAM a lenost vývojářů přizpůsobit hru počítačům toto způsobilo.

Díky těmto věcem jsem nebyl hru schopný hrát více než jednu až dvě hodiny v kuse, protože se rychle omrzí. Postavit 70 % hry na sběratelském systému a 30 % na nezajímavém příběhu se mi nezdá jako dobrý koncept, i když jsem se chvílemi bavil. Assassin’s Creed 2 má své světlé stránky, jako třeba hledání hrobek s pečetěmi, protože tam člověk musí alespoň trochu aktivně zapojit mozek při parkurovém pohybu. I vylepšování vily má něco do sebe. Ve výsledku ale na mě hra ničím nezapůsobila a další její díly budu raději ignorovat. Stěžujete si na primitivnost herního obsahu v Bioshock Infinite, ale tady máte nemlich to samé.

Celý článek...