old typewriter

Toto je povídka, kterou jsem původně chtěl vydat do nejmenovaného českého časopisu, ale nějak mi to nevyšlo, tak jsem se rozhodl, že ji publikuji volně na internet. Myslím, že to není zas tak špatná práce, posuďte sami. Budu vděčný za každý komentář.

Vojenské nákladní auto se hnalo deštivou nocí jako přízrak. Žluté reflektory jen stěží prosvětlovaly provazy dešťových kapek přívalového deště. Pětice unavených vojáků mířila domů po několika měsících odsloužených v Afghánistánu.

„Už jenom dvě hodiny a budeme doma,“ ozvalo se v reproduktorech vysílaček čtveřice vojáků, sedících v nákladovém prostoru. „Konečně!“ pronesl vesele John. Zhruba sto devadesát centimetrů vysoký blondýn se zářivě modrýma očima, byl nejlepší střelec z celé jednotky nájemných žoldáků. Ostatní členy týmu tvořili Tobiáš, malý černovlasý tlouštík, ve funkci ženisty, Lukáš, zrzavý pihovatý kulometčík a nakonec medik Fritz, vysoký hnědovlasý Němec, kterého ze srandy občas přezdívali doktor Mengele. Ti všichni ujížděli temnou nocí, po šesti měsících vyčerpávajících bojů v Afghánských horách. Zbývá přesně minuta do půlnoci a olivově zelené nákladní auto pádí po podivuhodně prázdné silnici a svým čumákem rozráží kapky dešťové vody. Dlouhou cestu lemují husté zelené stromy, jejichž větve občas tiše plesknou o kapotu auta. „Tak co lidi,“ Lukáš se lehce naklonil, „nebude vám armáda chybět?“ Na tuto otázku všichni znali odpověď, proto téměř symetricky pokývali hlavami. Mengele po celou dobu jízdy neřekl ani slovo a neustále upřeně zíral na hromadu zbraní, nasoukanou na konec nákladního prostoru. „Nejvíc se těším na svoji ženu,“ pronesl Tobiáš a vytáhl z náprsní kapsy fotku své manželky. „Narodilo se nám dítě, víte?“ Když ta slova vypustil z úst, po tváři se mu rozlil blažený úsměv. Nikdo nic neřekl. Všichni si vychutnávali zvuk burácejícího motoru. Ticho prolomil až řidičův nečekaný výkřik: „Co to…? Sakra!“ Gumy zakvílely a vypustili do nebes hustá oblaka modrého kouře. Auto se zastavilo. Vojáci vyskočili z nákladního prostoru tak rychle, že se jim od podrážek vysokých bot zaprášilo. „Proboha!“ Tobiáš samým zděšením vytřeštil oči. Přední reflektory náklaďáku vrhali zlatavě žlutou barvu na postavu, ležící na silnici asi metr od něj. „Co tady stojíte, dělejte něco!“ pobídl vojáky roztřesený řidič. Všichni přistoupili k postavě blíž. Byl to muž. V bezvědomý. Bez jediného slova ho dva žoldáci chytli za nohy, druzí dva za ruce a opatrně ho položili do hlubin nákladového prostoru. „Jeď!“ hvízdl John na řidiče. Auto se rozjelo.

Ostatní se zatím starali o nezvaného hosta. Muž byl spíše mladík okolo devatenácti a dvaceti lety. Byl vysoký asi sto sedmdesát centimetrů, oči měl černé jako sama temnota a z pravého spánku mu pomalu vytékal pramínek rudé krve. „Co se mu to stalo?“ zeptal se Mengele svým příšerným německým přízvukem. Nikdo neodpověděl. Místo toho se všichni starali, aby měl pan neznámý co největší pohodlí. Jelikož by na postranních lavičkách pro pasažéry překážel, radši ho položily na zem, nohama směrem k východu. Probouzí se,“ špitl tiše Lukáš, když uviděl, jak se hlava neznámého pomalu začíná hýbat. Nejdříve se začala hýbat hlava, poté nohy, a jako poslední se rozlepily jeho černé oči. „Kde… kde to jsem?“ zašeptal slabým hláskem. Hned poté zatěkal očima po prostoru a začal hlasitě kňučet. Z polohy ležícího do polohy sedícího se muž dostal tak rychle, že to nikdo z přihlížejících ani nepostřehl. „Lež klidně!“ poradil mu doktor. Mladík jakoby neslyšel. Místo uposlechnutí jeho rady, mu radši daroval jednu pěst do oka. Mengele drkl zády o zelenou plachtu za ním a s hlasitým zaduněním dopadl na zem. „Pusťte mě!“ zaječel mladík, když se na něj všichni žoldáci pověsili. „Pan Vyděšený“ se i přes to všechno bránil. Jeho pěsti a kopance vířily vzduchem jako hejno holubů, ale proti ostříleným členům komanda neměl žádnou šanci. „Trpí posttraumatickým šokem!“ konstatoval doktor, když se posadil na lavičku. Vojáci mladíka pomocí improvizovaných pout připoutali k jedné z železných tyčí, které podpírali plachtu auta a bedlivě ho sledovali. „Jak se jmenuješ?“ nakrčil Lukáš zvědavě čelo. Mladík dvakrát zamrkal a odkašlal si. „Jiří. Jmenuji se Jiří.“ Vypadalo to, že se trochu zklidnil, takže s ním mohli téměř bez problémů komunikovat. „Co je to s tebou?“ zeptal se John až překvapivě klidně. Jiří zbledl jako křída. „Musíme odsud rychle zmizet,“ začal. „Jestli nezmizíme, dostane nás to všechny.“ Na pár vteřin v náklaďáku zavládlo ticho. „Co nás dostane?“ Fritz si odplivl trochu krve. „Nevím, co to je, ale vím, že pokud odsud rychle nezmizíme, nikdo se nedožije rána.“ Žoldáci se ze všech sil snažili, aby se nezačali chechtat. Marně. Hlasitý výbuch smíchu Jirku očividně urazil. „Myslím to vážně,“ vykřikl, „všichni zemřeme!“ Příštích deset minut vládlo prostoru hrobové ticho. Jiří jen zíral pod sebe na kapky černé krve, které mu vytékali z čela, a ostatní se nějakým způsobem snažili usnout. Ticho prolomil až hrozivý náraz. Všichni kromě Jiřího – který byl připoutaný – vylétli ze svých míst, na kterých těch několik hodin seděli a sesypali se na zem jako pytel brambor. „Co se stalo?“ zvolali všichni téměř ve stejnou chvíli. Řidič neodpovídal. Jiří se znovu začal třást, div si nevydrkotal zuby. „Je to tady,“ řekl téměř neslyšně.

Členové elitního komanda „Kobra“ seskočili z náklaďáku a rozhlédli se okolo sebe. Nic zvláštního venku nebylo. Jen tma, stromy a promáčklý předek vojenského náklaďáku, zalisovaný do polorozbořené lampy. Odkdy jsou tu lampy? pomyslel si v duchu Tobiáš. „Vytáhni zbraně!“ zařval na něj někdo. Asi Lukáš. Jak bylo řečeno, tak bylo uděláno. Tobiáš pomalu začal vytahovat zbraně z kovové bedny, položené u nohou stále spoutaného Jiřího. Lukáš dostal opakovací brokovnici, Mengele si vzal do rukou klasický Glock, John M-16 a Tobiáš si vzal jednu specialitku. Nacistický unikát MG-42, který našli v Africe. S touto výzbrojí kroužili po okolí a hledali něco podezřelého. V tu chvíli se něco stalo. Jiří se nějakým způsobem dokázal vyprostit z pout a začal utíkat vstříc temnému lesu. Jeho běh netrval dlouho. Když vystrašená postava zmizela v temném houští lesa, prostorem se rozlehl uširvoucí výkřik. Žoldáci téměř symetricky zamířili svými zbraněmi k místu, odkud se křik ozýval. Jekot doprovázeli podivné, přesto žoldákům dobře známé čvachtavé Vteřinu po tomto podivném incidentu z temnoty vytryskl proud temně rudé krve, následované Jirkovou hlavou, která dopadla německému doktorovi k nohám. „Palte!!!“ zavřeštěl John. Půlnoční klid vyrušilo burácení střílejících zbraní. Smršť projektilů rozervala několik menších stromů na bublavou kaši, ale cíl zřejmě nezasáhli. Žoldáci následující události viděli spíše v obrazcích. Viděli Lukáše, který za doprovodu své štěkající brokovnice ječí, až prská nitky žlutých slin, a poté viděli, jak leží na zemi s růžovými střevy poházenými všude možně. „Ústup!“ znovu zavelel John, když místo řidiče uviděl v kabině jen rudo-růžový prskanec. I když na sobě ostatní přeživší měli celkem těžkou výbavu, sprintovali celkem rychle. Při běhu se Mengele doslova rozstříkl po okolí a svými vnitřnostmi zahřál své ex-kolegy. Zbývající přeživší doběhli až k odlehlému dřevěnému kostelu, postaveném na travnaté mýtině asi sto metrů od nákladního auta. Tobiáš rozrazil jeho vstupní dveře a začal své kolegy krýt. Zatímco ostatní zalehli za lavičky, Tobiáš stál venku a střílel ze svého „Árijského kulometu“, jak si ho trefně nazval. Desítky prázdných nábojnic cinkalo o práh kostela, ale vlastník dotyčného kulometu tak nějak podvědomě věděl, že mu to nepomůže. Záblesky, které šlehali z ústí rozžhavené hlavně, Tobiášovi odhalili to, co na ně celou tu dobu útočilo. Bylo to podivné hnědé monstrum lidské postavy s dlouhými drápy a upířími zuby. Hruď i ruce monstra byli tak svalnaté, že snad mohli patřit jen kulturistovi na prvním místě soutěže. Divné bylo, že díry v jeho těle, vzniknuvší díky projektilům, zarývajících se do jeho těla, se téměř ihned zatáhli. Před svou smrtí Tobiáš ještě stačil zaječet: Zavřete dveře!“ Kolegové ho poslechli. Hned jak dveře zabouchli, z druhého konce se ozval smrtelný výkřik. Pak už zbylo jen ticho. Zbývající členové týmu Kobra se krčili za lavičkami a se zbraněmi pevně sevřenými v rukách. Tiše jako praví bojovníci dnešní doby leželi a vyčkávali. Po několika vteřinách to přišlo.

Za doprovodu modrého blesku, jenž se prohnal okolím, se svalnaté monstrum vyřítilo dovnitř oknem. Žoldáci na nic nečekali a začali střílet. Monstrum prosvištělo lajnou projektilů a začalo se k žoldákům pomalu blížit. Hruď záhadného útočníka začala bublat a syčet, ale její vlastník to jak se zdá nevnímal. Dlouhé pařáty prosvištěly sraženým vzduchem a zaryli se do vojáků, ze kterých létali cáry masa a střev. Kostelní lavičky se pod lavinou lidské krve začali pomalu rozleptávat. Lukáš vteřinu před svojí smrtí uslyšel nepříjemné cvaknutí, oznamující prázdný zásobník. Oči se mu hrůzou zúžili, a hned poté jeho bílé bulvy mlaskly o okoralou stěnu starého kostela. Když ten nepříjemný zvuk uslyšel i John – myslím tím cvaknutí zásobníku, ne mlasknutí očních bulv – pomyslel si, že je s ním konec. Jeho pud sebezáchovy ho chtěl přimět doskočit k hlavním dveřím, ale bylo příliš pozdě. Když se otočil, na zádech najednou ucítil ostrou a hlubokou bolest, doprovázenou zvukem párající se látky jeho maskáčové bundy. Sakra a to ten den začínal tak slibně, pomyslel si v duchu, zatímco svištěl vzduchem jako klaun vystřelený z kanónu. Byl by si i zatleskal za parakotoul, který vykonal, ale neměl na to čas. Když jeho skoro metr dlouhou ránu zbrzdila protější okoralá zeď, věděl, že je s ním konec. Monstrum se k němu za doprovodu hlasitého syčení začalo pomalu blížit. John zkoušel přimět své nohy k pohybu, ale bylo to marné. Cítil se, jakoby ochrnul. Když nad sebou uviděl svalnatou ruku a v ní dlouhé ostré drápy, jeho mozek mu dal povel, aby zavřel oči. Další události ho ovšem donutili je znovu otevřít. Z barevného stropu se jako Ikaros snesla na zem jakási postava. Johnovi oči zaostřily a uviděli postavu v černé kápi, jak klečí za monstrem, jako by bylo nějaká princezna a on princ, žádající ji o ruku. Zrůda si toho taky všimla a rychle otočila hlavu. John si všiml, že pod okovanými botami vznikla v betonové podlaze velká prasklina, která tam ještě před pěti vteřinami nebyla. Také si všiml, že postava sice byla zahalena stínem, ale měsíční svit mu alespoň dovolil pohlédnout na jeho černé strniště. Na hrudi měla nakreslený zlatý kříž, zřejmě z pravého zlata. Zrůda si přestala Johna všímat a rozběhla se přímo k muži v kápi, který se mezitím stihl nejen postavit, ale i rychle uskočit běsnícímu monstru. Muž s křížem na hrudi udělal krok vlevo. Zrůda prosvištěla kousek od něj. Od drsných žilnatých nohou začala stoupat oblaka dýmu a malé rudé jiskřičky. Monstrum to jen tak tak ubrzdilo. Chvíli sice vypadalo zmateně, ale o vteřinu později znovu přešlo do útoku. Drápaté ruce svištěli vzduchem tak rychle, že to John ani nestíhal sledovat, ale muži v kápi to nedělalo problém. Uhýbal jednotlivým útokům s rukama za zády, jakoby nevěděl, že se každý výpad odehraje minimálně dvakrát za vteřinu. Kopnutí, pravý hák, levý hák, výpad. Tomu všemu se záhadný muž vyhnul s lehkostí baleťáka. Když mu svalnatá ruka promasírovala levou tvář, doslova ho to odhodilo. Cizinec by se rozstříkl po protější zdi, ale nějakým způsobem se mu podařilo se od ní odrazit. Tlaková vlna způsobená odražením nohy ode zdi, rozmetala obě lavičky v první řadě na hromadu hořících třísek. Kostel začal hořet. Ocelové boty přistaly na zem a jejich vlastník poprvé přešel do útoku. Hlasité vřeštění zuřící příšery, málem rozervalo dosud nevěřícně sledujícímu Johnovi jeho ušní bubínky. Kápě vykonala kop s otočkou, který příšeru zapresoval do zdi za ní. Téměř ihned se z ní vyprostila. Pak si John nebyl jistý, co viděl. Monstrum se proti muži rozběhlo, když v tom se kolem něj vytvořila jakási červí díra, která jeho protivníka nejdříve zastavila a pak ho rozstříkla po kostele jako přetlakované rajče. Monstrum bylo mrtvé. Kápě najednou kráčela naproti Johnovi. „Kdo… kdo jsi?“ John měl strach jako nikdy v životě. I přes to všechno si nedovolil odvrátit zrak. „Já jsem tvůj Anděl Strážný!“ prohlásila kápě hlasem tak mocným, že se celý kostel rozvibroval. John muži pohlédl do očí, a když uviděl tu nelidskou modř a tisíce let utrpení v nich ukryté, obrátil oči v sloup a omdlel.