Jedná se o pouhé zamyšlení. Kdo nerad myslí, navíc na mých vlnových délkách, toho předem varuji…

Když jsem někdy psal o objektivitě herních recenzí, vycházel jsem z příměru k stávajícím formám umění, – literatura, film, hudba… Přitom v tom pořád nemám jasno, a to si říkám, že bych zase začal psát recenze. Mě připadá, že je v tom hrozná anarchie, hodnotit počítačové hry. Jak? Podle čeho? Kde je vodítko? Navíc, když vám každý recenzent řekne, že recenze je subjektivní útvar. A hry jsou také subjektivní? Prochází přeci nějakým procesem tvorby, a ta tvorba vždy podléhá jakémusi měřítku, jaký byl záměr, co je dobré, co se povedlo a co ne, co mohlo být lepší a co horší. Je to všechno takové zamotané.

Abych vysvětlil, co mám na mysli. Jsem muzikant, a jestli se něčemu snažím porozumět, tak právě hudbě. A po všech těch zkušenostech, po vlastním hraní a studii teorie vidím, že hodnoty v hudbě jsou jak subjektivní, tak objektivní. Subjektivní vychází z toho, co se komu líbí a co ne, je to specificky nastavený systém hodnot na každého jednotlivce. Z jakého pochází prostředí, jakou má povahu, jaký má vkus. Všechno hraje roli. Ale je tu i objektivní složka a podle té se dá hodnotit, jestli je jedna skladba dobrá a druhá lepší. V čem? Ve skladbě. Skladba je taková základní matematika hudby, je to teorie a přitom praktická část, je to jako složitost mechanismu a jeho účelnost. Antonín Dvořák by možná řekl, že skladba v hudbě je jako parní lokomotiva, všechno to dohromady musí do sebe účelně zapadat, každé kolečko, každý šroubek má svůj význam a smysl, je to myšlenková a logická jednota. Čím pak je skladba složitější, náročnější, ale přitom dává jasný smysl, pak můžeme objektivně říci, že jedna píseň je dobrá a druhá lepší.

Proto je uznáván Mozart, Beethoven, Bach, ne proto, že si to tak někdo vzpomněl a vymyslel, ale protože ta hudba je opravdu objektivně na vysoké úrovni, skladbou. Mají hry něco takového? Hratelnost? Level design? Dočkáme se někdy jasně řečených hodnot, podle kterých by se hry posuzovaly?

Objektivita je něco jako, ta hra se mi nelíbí, nebudu ji hrát, ale na druhou stranu musím říct, že je vlastně moc dobrá, jen mi nesedí. Cítíte ten rozpor? Na jedné straně subjektivní pohled, na druhé vstupuje objektivní náhled. A v hudbě je to třeba naprosto patrné. Většina lidí neposlouchá klasickou hudbu, ale jen ignorant by mohl říci Mozart neuměl skládat, nebo ta hudba je hrozná. Tam je tak objektivní hodnota ve skladbě, že si to prostě nemůže nikdo dovolit. Nebo třeba dnes opět populární skupina Abba. Trochu zšenštilá muzika, pop, malinko laciná a vlezlá. Když ale někdo řekne Abba je příšerná skupina, hrála samý hrůzy, můžu ho s klidem označit za vola a budu mít pravdu. Proč? Protože skladbou je Abba jedna z nejvyspělejších popových skupin vedle třeba Queenů, která je hudební promyšleností, prostředky skladby (jako např. časté využívání arpeggií, které se vidí spíš v klasické hudbě), definitivně daleko nad úrovní valné většiny současné popové produkce.

Nemusí se to líbit každému, ale řekne se, to není nic pro mě, ale je to dobrý.

Stává se vám to u her? Jestli ano, tak zde máme objektivní prvek hodnocení, jen ho stále obcházíme a házíme všechno do subjektivních měřítek, protože na to zatím nikdo pořádně nepřišel.

Celý článek...