Retro zase jinak. Retro na tisící třetí způsob (no, to přeháním, tolik jich zase nebude). Retro, které počítá s tím, že si teď z hlavy vybavím ty dlouhé hodiny, které jsem strávil před CRT obrazovkou, která těžce kazila zrak a kdo ví co ještě. Retro, které není připravované dny, ba ani hodiny dopředu. Retro, které by neměl nikdo číst, a už vůbec ne ho takhle psát. Takže co? Retro, redro, redr… um!

Vzpomínat na „staré“ hry, nedělal bych nic jiného, kdyby to šlo. Ne, takovej nostalgik opravdu nejsem, i když v některých případech, to když zavzpomínám na hru s velkým H se něco ve mně ozve a já to musím ze sebe dostat. Například tak, že to jen tak nadhodím ve volné chvilce, když právě nehraju Uncharted 2. „A takhle, vzpomínáš na tuhletu hru, kde se muselo řezat, a při tom ti nepřátelé, fakt síla, a pak jak to vybuchovalo. No páni.“ Zkrátka a dobře padla kratičká řeč o Wizardry 7 a já se to rozhod vyplivnout na blog na KK. Třeba se mi to povede roztáhnout na plnohodnotnej retro článek. Ještě jednu větičku a ještě něco a můžeme pokračovat. Jdeme na to.

Wizardry 7 byla těžká hra. O tom žádná. Nic jako hra své doby, kdy se dělaly jen těžký hry (což je pouhej mýtus), prostě těžká smažba, se kterou nebylo radno si zahrávat, ale zato byla pořádná radost ji hrát. Hlavní záporák Dark Savant přežil minulý díl The Bane of the Cosmic Forge, který jsem samozřejmě nehrál a nevěděl jsem tak, jaká strašná svině ten Savant vlastně je. Ale bylo mi to vcelku jedno, protože ani moje parta hrdinů to nevěděla. A nejvíc je to jedno z důvodu, že Crusaders of the Dark Savant má začátek a nepůsobí tak ani trochu jako pokračování nějakého rozjetého příběhu. No, trošičku možná jo, když o tom teď tak přemýšlím…

Nepřátelé. Ano, těch bylo Wizardry, vlastně planeta (žádný fantasy svět, planeta!), kde se Wizardry 7 odehrává, plná a možná přeplněná, což se ve hře vyznačovalo tím, že po každých pěti krocích na moji partu vyskočilo monstrum, příšera a někdy obyvatel planety, který připomínal příšeru. A někdy dva, takže příšera a jeho parťák. Umpaniové, T’Rangové a ti ostatní. Těžký oříšek v podobě dlouhých kolových soubojů, u nichž se někdy zdálo, že nemají konce. Fantasy šílenství rozhodně nepomáhalo, když se nepřátelé vynořili, a ne jednou, na zcela prázdné cestě. Na to si ale člověk poměrně zavčas zvykl a i když to považoval za velkou vadu na kráse (Eye of the Beholder a další dungeony v té době byly po této stránce přece jen o krok dál), požitek ze hry to zase tak moc nekazilo. To spíše nelidská obtížnost a spousta popsaných stránek ve čtverečkovém sešitě byla tou pomyslnou dýkou do zad.


Co mě ale nejvíc učarovalo byla výtvarná stránka. Do té doby, a popravdě potom už taky ne, jsem neviděl tak vynalézavě vymyšlené a vkusně zpracované spojení fantasy a sci-fi. Prostě fantazie, která dostala pořádný výprask, jako snad nikdy v historii počítačových her. Po úvodním příletu na planetu Guardia čeká hráče první, a zdaleka ne poslední, překvapení v podobě přivítání od vzduchem jen tak si poletující děvy na svém hi-tech skútru. Jako člověku tehdy vybavenému znalostmi fantasy žánru v rozsahu Tolkien a Howard se mi otvírala čelist v úžasu nad tím, kam ještě může lidská představivost zajít. Lidé ze Sir-techu si zaslouží obdiv, páni grafikové a dámy grafičky především. Sedmička je vyloženě krásná hra po všech stránkách a v lecčems převálcuje i místy vyblité interiéry a exteriéry osmého, a zároveň posledního, dílu.

Wizardry 7, jakožto velmi důležité hře herní historie, se budeme určitě ještě věnovat, a kdo ví, možná už teď vymýšlí nějaký kripl přehnaně dlouhý článek, který by popsal úplně vše, co tato hra nabízí – a že je toho opravdu dost -, článek zpracovaný na lepší úrovni, než je tento narychlo napsaný výcuc z paměti. Co ještě dodat na závěr, snad jen to, že jsem si na Temného Savanta rád zavzpomínal, což byl ostatně taky smysl tohoto článku. Pokud jste dočetli až sem, díky za pozornost.