jim raynor in starcraft 2

StarCraft jsem miloval. Kdysi dávno, ještě na základní škole, mi ho někdo přinesl na vypáleném CDčku, kde byl fixou naškrábaný CD klíč. Prý je to boží strategie, ať to zkusím. Tenkrát (1998) už nastupovaly 3D hry a já měl docela výkonné PCčko. Pamatuju si, jak jsem tehdy tu boží strategii spustil a nestačil jsem se divit. Hnusná 2D grafika, vyblité tmavé barvy, všechno takové zašedlé. Hned sem pátral po Options. Přišlo mi šokující, že si nemůžu nastavit lepší grafiku. Než jsem se během pár minut rozkoukal, přišel na mě rush a já prohrál. “Táhni mi z disku ty těžká svině,” zařval jsem a StarCraft šel do háje.

Na základce jsme v počítačové učebně po výuce často hrávali multiplayer. Doom, Quake, Duke Nukem a další klasiky. Pár týdnů po mé první zkušenosti s druhou strategií Blizzardu přinesl někdo StarCraft i do počítačové učebny. Prej že dáme. Já od toho ďáblova díla dával ruce pryč, tak hráli spolužáci. Tři a pokud mě paměť nešálí, hráli proti sobě. Každý hrál za jinou rasu. A já, který do té doby znal ze strategií v podstatě jen Age of Empires a C&C, nestačil koukat.

Na jednom monitoru jsem viděl nějaké zlaté robotické mimozemšťany, kteří vypadali technicky pokročile, bylo jich málo, ale byli silní a měli výdrž. Na druhém jsem viděl lidi, vojáky, tanky, stíhačky a občas létající budovy. A na třetím slizké biologické potvory, které své budovy morfovali z dělníků a mohli stavět jen na jakémsi slizu. V takových Age of Empires si byly všechny strany podobné jako vejce vejce. Tady jsem viděl na každém monitoru něco úplně jiného a jiný byl i interface. What sorcery is this?!

StarCraft mě zaujal. Jestli mě něco na jinak výborných Age of Empires vadilo, byla to právě nedostatečná rozdílnost národů. Všichni vypadali stejně. Všichni měli víceméně stejné jednotky. Řekl jsem si, že téhle novotě musím dát šanci. Hnusnou grafiku přežiju. Začal jsem hrát kampaň, začalo mě to bavit. V první řadě hratelnost, pak samotný svět, nakonec béčkový příběh. Kampaň jsem si odehrál s tím, že to byla fakt dobrá strategie se zajímavým a dobře zpracovaným příběhem. Fajn. Největší kouzlo ale přišlo až potom. Multiplayer.

Tehdy jsem samozřejmě nevěděl, že se StarCraft hraje profesionálně. V Koreji se tou dobou tuším ještě tolik nehrál, nikdo z toho nešílel jako potom a jako dnes. Multiplayer mi ale otevřel ústa a ta jsou vlastně otevřená dodnes. Na základce a často i na střední jsme pořádali pravidelné LAN party. Komorní síťovačky, maximálně o čtyřech lidech. Po všech možných i nemožných hrách (nevěřili byste, jak mohou být v multiplayeru zábavní Commandos 2!) jsme sáhli po StarCraftu. A tehdy se zastavil čas. Dokonalá multiplayerová strategie, které se do července 2010 nikdo nepřiblížil. Nikdo ji nepřekonal. Až její nástupce.

Křídla Svobody

the end of starcraft 2 wings of liberty

Než 27. července 2010 vyšel StarCraft II, měl jsem tohle univerzum najeté víc, než kterékoliv jiné. Vypálené CDčko prvního StarCraftu jsem dávno nahradil originálem, v multiplayeru jsem nahrál nespočet hodin, dokonce jsem přečetl všechny knihy a komiksy. Jakkoliv je hlavní příběhová linie ve hře plochá, obyčejná a béčková, svět mi přijde zajímavý. A v knihách se v tom světě rozvíjí jiné zajímavé příběhy, události, situace… Na žádné jiné pokračování jsem se nikdy netěšil víc, než na pokračování StarCraftu.

StarCraft II miluju. Po vydání jsem ho hrál velmi. Velmi moc. Krátce poté jsem se ale rozhodl, že přestěhování se do Prahy je tou nejlepší možnou volbou. Bohužel nejlepší možná volba nebyla kompatibilní se stavem mého účtu a tak padlo rozhodnutí PC prodat. Korunka ke korunce… Znáte to. Tímhle krokem jsem se s nelibostí rozloučil s nejlepší strategií pod sluncem a vedle očí pro pláč mi zůstal jen notebook. Neherní. Alespoň jsem na něm odehrál několik starých klasik z GOG. První StarCraft jsem na něm nehrál. Nejde se vrátit zpátky. Chtěl jsem dvojku.

Instalovat StarCraft II na notebook jsem ani nezkoušel. Nemělo by to cenu, to by mi tam vůbec nejelo. A tak zatímco jsem přežíval na nezávislých hrách a starých klasikách z GOG, o StarCraftu II jsem nepřestával snít. Pak, téměř po dvou letech po vydání, mě napadlo něco, co jsem do té doby považoval za sci-fi. Zkusit nainstalovat SCII na notebook. Vím, že hry od Blizzardu jsou známé svou hardwarovou nenáročností, ale co je moc, to je moc. Zoufalý pokus, který jsem předem odpískal, se vyplatil. SCII jsem nainstaloval, spustil a na nejnižší detaily a nejnižší rozlišení se dal hrát. Jakš takš. Bohužel už při středně velké armádě začala slideshow a nešlo to pořádně hrát. Prvotní nadšení velmi rychle vyprchalo a po pár zápasech následoval uninstall. Opravdu pořádně se to hrát nedalo.

Srdce Roje

kerrigan and hydralisk from starcraft 2

Pak starý notebook odešel a přišel nový ultrabook. Hned třetí program, který jsem stáhnul, byla beta Heart of the Swarm (po Chrome a Steamu). Po dvou letech jsem se tak opět vrhl do mého oblíbeného světa a rovnou do multiplayeru. Dřív jsem byl přece v Platinové lize a pak jsem se už držel stabilně v Goldu, tak proč otálet. Je to jako jízda na kole? Ano. Jen si párkrát pořádně naderete hubu, občas budete šlapat dozadu a někdy nestihnete zabrzdit. Pak si zase naderete hubu. A zase a zase. Ale why do we fall? So we can learn to pick ourselves up. A pak se začnete pomalu zvedat. Nejdřív na všechny čtyři, pak na kolena, pak si stoupnete a pak vyhrajete. A pak přijde ten pocit.

První i druhý StarCraft jsou nesmírně stresujícími hrami. Nic proti troše stresu, ale nechci ho ve hrách moc najednou. Například časově omezené pasáže fakt nemůžu vystát, bez ohledu na žánr. Proto v SCII radši hraju 2v2, 3v3, nebo 2vAI, než opravdový test schopností, 1v1. Naštěstí je pocit satisfakce dostatečný i při 2v2, ale na 1v1 stejně nemá. Někdy je to dokonce tak stresující, že raději před hraním prokrastinuju, hledám si jiné činnosti, jen abych nemusel hrát. Já vím, jsem divný. “Strach” a stres je obrovský, ale satisfakce je po vyhraném 1v1 zápase ještě větší.

Ani jsem se nenadál a bylo 12. března 2013. Vyšel Heart of the Swarm. Beta tou dobou už 12 dnů nešla, takže hlad po multiplayeru byl. Skočil jsem si na půlnoční prodej a krátce po jedné ráno jsem začal hrát. Odpoledne kampaň dohraná, šup na multiplayer. Který je prostě parádní. Samotnou hru jsem už křížem krážem rozebral v recenzi na Games, takže teď už není co dodávat. Co vám budu povídat, je to pecka.

Dědictví Prázdnoty

zeratul from starcraft 2 wallpaper

Bavil jsem se královsky v betě, bavím se ještě víc i teď, po vydání. Pro mě je tohle víc, než jen datadisk. A tak i když je poslední díl trilogie, Legacy of the Void, ještě daleko, je jasné, že to bude skvělé vyvrcholení. Ještě víc se doladí hra, vylepší se online funkce Battle.netu, přibudou nové jednotky a samozřejmě se zakončí příběhová kampaň. Bohužel známe Blizzard a budeme rádi, když se Legacy of the Void dočkáme v roce 2015.

Do té doby ale máme co hrát.