Je to už pár let, co jsme tady měli první Star Trek od J. J. Abramse. Nejsem žádný hardcore trekkie. Vlastně vůbec trekkie. Star Trek mě prostřednictvím filmů nikdy neoslovil. Nepovedlo se to ani seriálu a ani žádné hře. Star Trek z roku 2009 se mi líbil. Vůbec jsem neřešil jaký to dává nebo nedává smysl a už mi bylo úplně jedno, jak moc to znásilňuje předchozí Star Treky. I já, tímhletím univerzem nepolíbený ignorant, jsem se královsky bavil. Na Star Trek: Into Darkness jsem se tak přirozeně těšil.

Trailery byly tradičně parádní – staří známí koukali, jak jim vyhrožuje přehrávající Benedecit Cumberbatch, všechno hezky vybuchovalo a vůbec, příslib epického popkornu byl přímo hmatatelný. Teď určitě předvídáte, že začnu plivat síru, kritizovat a Into Darkness prohlásím za sračku. Ne. Abramsovi se to povedlo, je to fakt dobré a měli byste to vidět. Herci jsou pořád stejně dobří, měřítko je ještě větší, všechno je fakt epické a jde vidět, že si s tím Abrams fakt vyhrál.

Byl jsem na tom v IMAXU a když se tam na velkém plátně rozezní hlavní theme a zrovna se děje něco velkého, je to impozantní. Nechybí ani pár povedených vtípků, skvělá akce jak ve vzduchu tak na zemi a věci, které v jiných filmech prostě nevídáte. Ve všech těchto rovinách nemám s novým Star Trekem sebemenší problém, je to fakt pecka. Ale je tam několik větších ale. Že nepřijde kritika a síra? Lhal jsem, stejně jako Benedictova postava.

Film by se mi zřejmě nelíbil o kousek víc, kdybych se nimral v detailech a řešil věci jako proč sakra dělají tohle když mohli udělat tamto, proč jsou zrovna tady, proč řeší zrovna tohle, proč proč proč. Logiku, selský rozum a nějaký smysl nechte přivázané na vodítku před sálem. V kině by se jim udělalo nevolno. Nad tímhletím teda přivírám oči, ale nad dialogy jsem uši zavřít nemohl.

Skoro pokaždé, když chtěli hrdinové něco udělat, jsme se dočkali důkladného vysvětlení těsně před akcí: “Hele Kirku, teď půjdeme tam, aktivujeme tamto, pak budeme rychle zdrhat doleva, naskočíme na loď a odletíme.” A taky to šli udělat. Takhle je to fakt pokaždé. Vždycky je nám polopatě krok za krokem vysvětleno co se stane, načež se to stane. Asi si J.J. s Lindelofem mysleli, že jim budou na Into Darkness chodit mentálně pomalejší jedinci, jinak si to vysvětlit nedokážu.

Jasně, podobné scénáristické berličky jsou v každém druhém filmu, ale tady mě to ty ušiska liskalo abnormálně. Lindelof tomu pak nasadil na Twitteru korunu, když v podstatě přiznal, že tam jsou scény, které vlastně nemají smysl. Ale jinak samozřejmě nic proti Alice Eve, ve spodním prádle jí to sluší.


Vedle trochu dementních dialogů jsem měl docela velký problém s koncem. Na ten existuje výstižné anglické slovíčko: underwhelming. Ne snad že by byl zpracovaný špatně, ale prostě to bylo málo. Byla to parádní scéna, která ale působila jako něco z poloviny nebo 3/4 filmu. Za chvilku skončí a pak následují titulky. A vy si řeknete what? Závěr předchozího Star Treku byl řádně našlapaný po všech stránkách. Epičnosti měl na rozdávání. Tady se hraje trochu víc na osobní konflikt a jak říkám, není to vůbec špatné, ale jako konec takovéhoto blockbusteru je to prostě underwhelming.

Rýpat se v dalších detailech byl mohl ještě spoustu odstavců, ale nechci. Podstatné je to, že Star Trek: Into Darkness je fakt dobrý, hodně povedený letní blockbuster. Pokud vám sci-fi a Star Trek alespoň něco říká, jděte na to. Pro mě osobně je ale džej džejův první Star Trek přeci jen o kousek lepší.

Celý článek...