Ještě než se kamera přenese ke Georgimu, řidiči náklaďáku, vidíme, jak jakési bezvládné tělo končí pod nánosem malty. Touto scénou začíná Schastye moe, film odehrávající se v Rusku, od režiséra ukrajinského původu Sergeie Loznitsy.

A to už sledujeme Georgiho, který zastavuje policejní hlídce. Po ukázání papírů se dozvídá, že „dojezdil“ a ještě než se stává obětí policejní brutality, čas, který policisté tráví s předchozí řidičkou poskytne Georgimu potřebné časové okno pro úprk. Když se vrací ke své dodávce, k jeho překvapení nachází na sedačce pasažéra jakéhosi staříka. Ten mu za svezení slibuje příběh, což je férové platidlo, zvlášť na konci civilizace, kudy Georgi projíždí.

Příběh nás vtáhne do čtyřicátých let minulého století, v období Druhé světové války ale nezůstaneme na dlouho, a ani tajemný stařík beze jména nezůstane na čaj, když Georgi zastaví, aby natankoval palivo. Kolona na silnici nevěstí nic dobrého. Když se ale dá do řeči s místní lehkou pracovnicí, rozhodne se pro objížďku, která ho teprve zavede tam, kde se bída, smrt a utrpení snoubí s každodenním životem. Má šanci na takovém místě přežít?

Schastye moe je netradiční povídkový film, který je zajímavý jednak tím, že jednotlivé příběhy tvoří jeden velký celek, jehož divák uvidí z výšky až v samotném závěru, druhak mě zaujal svým dějovým vývojem, kde se postupně seznamujeme s hlavní postavou, ke které si film nachází cestičku po oslích můstečcích. Schastye moe exceluje ve vykreslení konce světa, nelítostného, syrového a velmi mrazivého. Ukazuje toho ale mnohem víc a je asi na každém divákovi, kolik si z tohoto výborného ukrajinského díla odnese.

A závěr, závěr s velkým Z.