Jsem jeden z těch, které zaujalo technologické demo Playstation Move, v němž se ovladač v podobě mikrofónu změnil v kouzelnickou hůlku. Trvalo to dlouho, ale konečně je to tu u mě doma (našel jsem ho pod stromečkem a je mi celkem jedno, že je v prodeji už dobrého půl roku).

První, a hlavní, výhoda Sorcery je ta, že nejde o další hru na kolejích. Oproti třeba takovým, imho i tak parádním, Medieval Moves, má hráč naprostou svobodu pohybu. S postavičkou, mladého apprentice čaroděje, tak hýbete ninja ovladačem umístěným v levé ruce a musím vám říct, milí čtenáři, že Sorcery se ovládá nadmíru dobře! Jsem přesvědčen o tom, že jde o zdaleka nejlepší možnost ovládání videoher, které jsem za svůj herní život měl možnost okusit. Levým palcem ovládáte postavu a pravačkou mácháte hůlkou, dvojsmysly stranou, upřímně musím poznamenat, že lepší a přirozenější způsob ovládání ještě žádný výrobce videoher asi nevymyslel.

První herní minuty jsou naprosto kouzelné. Nádherná hudba, stejně tak prostředí, a vaše průvodkyně kočka Erline je jen první vlaštovkou magického zážitku s příhodným názvem Sorcery. Na začátek velmi kladně působí nenucenost zápletky. Dozvídáme se, že hlavní postavička, Finn, je teprve tři týdny v učení kouzelníka Dashe. Po krátké rozmluvě s Erline se začínáte procházet a zkoušet různé kouzelnické triky – to až poté, co si klíčem otevřete skříňku, kde je hůlka schovaná. Kouzlení funguje i tam, kde byste to nečekali, a zvířátka také reagují na vaše čarodějnické pokusy. Detailnost, s jakou je interaktivní prvek začleněn, je obdivuhodná. Fakt, že vás hra nenutí hned naskočit do tunelu a zabíjet, plus nevšední důraz na detail, s krásnou pohádkovou atmosférou navrch, mě již v krátké chvíli přesvědčily o kvalitě, kterou všední mainstreamové hry hledají několik hodin a mnohdy ani to jim nestačí a končí dříve, než-li se jim to podaří, takzvaně dotknout se hráče.

Nestává se často, že mě pohltí atmosféra herního světa takhle zavčas. Sorcery se ovládá navýsost skvěle (využitá je samozřejmě i prostorová vlastnost ovladače Move), působí bezchybně a já se právě teď nemůžu zbavit pocitu, že bych již déle o Sorcery neměl psát, protože mnohem lepší přece je, když se teď hned půjdu chopit ovladače a navážu tam, kde moje první seznamování s hrou přestalo. Je to přesně na chlup stejné, jako když jsem tehdy hrál za Brandona. To ještě ve Westwoodu stále fungoval automat na kávu.

Kardinální otázka na závěr: co udělat s tou hromádkou ostatních herních dárků?