Přemýšleli jste někdy o tom, proč jsou interfejsy tak složité? Že nejsou? Jasně že pro nás ne, my to všechno známe a nové věci hned pochopíme. Co ale lidé, kteří s počítačem pracují jednou za čas? Pro ně je mírná úprava ikonky katastrofou a zcela nový program naprostou sebevraždou. Proč jsou tedy interfejsy tak složité?

Internety

K tomuto komentáři mne inspirovala kolegyně v práci, která si sedla k mému notebooku a potřebovala něco najít na internetu. Jakožto defaultní prohlížeč používám Google Chrome. Když se na něj podíváte, tak má asi nejblbuvzdornější interface mezi prohlížeči – minimum tlačítek, jedno jediné textové pole (žádné vyhledávací), žádné nestandardní rozmístění čehokoliv a nevyskakují na vás dialogová okna jestli chcete udělat to, nebo ono. Přesto to byl pro kolegyni neuvěřitelný problém.

Schválně se teď podívejte jak vypadá interfejs několika prohlížečů a zkuste se zamyslet, který byste doporučili absolutnímu laikovi:

Internet Explorer 8 (hlavní lišta)
Internet Explorer 8 (kliknutí pravým tlačítkem)

Firefox 3.5 (hlavní lišta)
Firefox 3.5 (kliknutí pravým tlačítkem)

Opera 10 (hlavní lišta)
Opera 10 (kliknutí pravým tlačítkem)

Google Chrome 2 (hlavní lišta)
Google Chrome 2 (kliknutí pravým tlačítkem)

Safari 4 (hlavní lišta)
Safari 4 (kliknutí pravým tlačítkem)

Když si teď jednotlivé lišty a kontextové nabídky porovnáme, tak se pak člověk nemůže divit, že bude někdo hledět na IE8 jako tele na nová vrata. A když tam klikne pravým tlačítkem, tak ho teprve odvezou do blázince. Jak je ale možné, že i blbuvzdorný Chrome, který nemá ani to blbé tlačítko „Domů“ nepronikl pod kůži kolegyni? Nemůžete si splést box, do kterého chcete napsat adresu. Nemůžete omylem kliknout na nic moc jiného. Ikonky jsou naprosto jasné a jsou tam jen ty nejdůležitější. Dokonce vás neobtěžuje ani typické zbytečné menu „Soubor, Úpravy, Zobrazit, Nastavení, Nápověda“. Tak kde udělali inženýři chybu, když je i tohle velké NIC obtížné a neuchopitelné?

Otázkou je, jak by pak mělo vypadat uživatelské rozhraní pro lidi, kteří nejsou schopní ovládat ani Chrome. Východiskem by mohlo být, že při prvním spuštění by se vás program zeptal, jestli chcete používat jednoduché zobrazení, nebo rozhraní pro pokročilé. Nebo tak něco. A do rozhraní pro „lamy“ narvat velké texty ke každé ikonce, plus vysvětlivky, plus tutorial. Pak by to možná pochopil i Lojza z „džej zí dý“.

Jenže co pak, když si takový Lojza bude chtít zkopírovat fotky z dovolené, které nafotil na zbrusu nový hyper moderní digitální foťák? Jak to zapojit? Jak to zkopírovat? Vypálit na cd? Nedej bože nějak upravit nebo retušovat. Tohle Lojza nezvládne a potupně se musí doprošovat svého synka, který nemá na fotky čas, neb paří nové Kól of Djůty. Zdrcený Lojza tak rezignuje na všechnu techniku a počítačů se začne bát. A bát se počítačů je špatné, áno?

(áj)Founy

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak neuvěřitelně komplexní, složité a nepochopitelné jsou mobilní telefony? Babička doteď neumí odeslat zprávu, vytočit či přijmout hovor, prostě nic. Nesčetněkrát jsme jí to všichni vysvětlovali, neúspěšně. Děda to umí. Někteří lidi prostě nepochopí koncept menu, nabídek, podnabídek, potvrzování volby a když to začne zvonit, tak nezmáčknou ten zelený telefonek, protože si nejsou jistí, co by to mohlo udělat. Ďáblovo dílo, fuj!

Když si pak kolegyně chvíli hrála s mým iPhonem, tak si pochvalovala jednoduchost a přehlednost. Když se chce, tak to jde. Proč jsou teda uživatelská rozhraní programů tak složitá a nepřátelská pro lidi, kteří je neznají? Proč to není jednodušší a na první pohled jasné? Proč se nedělají verze programů pro seniory? Když se pro ně můžou dělat mobilní telefony, tak proč ne interfejsy? Když je děsí spousta kláves na mobilu, co mají potom říkat na klávesnici…

Gamez

U her je to totéž. Za poslední roky jsme slyšeli o složitosti ovládání z tolika úst, že to už ani nevnímáme. Stěžoval si na to mimo jiné playboj Clifford, snílek Willík a přidal se i milovník nezletilých chlapečků, Péťa. Herní ovladače jsou složité, mají moc tlačítek, lidi se jich bojí. Ovladače jsou přitom téměř stejné již přes 15 let, tak proč s tím sakra někdo něco neudělá? To pak Iwatu napadne, že důchodci jsou s TV ovladačem stejně dobří jako ninja s katanou a najednou tu máme Wiimout, kterého se senioři nebojí. Pročpak? Má to povědomý tvar, má to ještě míň tlačítek než TV ovladač a jde s tím máchat ve vzduchu.

Herní ovladače se nám vyvinuly z jedné páčky a jednoho tlačítka až po dnešní monstrozity. Proč? Opravdu hry a jejich designéři vyžadují čtrnáct tlačítek plus dvě páčky? Lidi se prostě tlačítek bojí. Je jich moc a každé něco dělá. „Jenže které je to, co musím zmáčknout? Co když zmáčknu to špatné? Nesmažu to pak? Já to nějak pokazím!“ Tohle rotuje šedivými hlavami pokaždé, když jim strčíte ten příšerný bumerang s dvěma páčkami a čtrnácti čudlíky do ruky.

Když občas zkusím nějakou PC hru na osobě neznalé, často se dočkám frustrace, nepochopení a odmítnutí dalších pokusů. Když pak tomuto odborníkovi strčím do ruky iPhone se zapnutou hrou a řeknu, ať to nějak naklání a občas ťukne do displeje. Pak mám problém dostat telefon zpátky.

Do extrému to dotahuje Project Natal, kde nebude ani jedno tlačítko. Budeme na Xbox mluvit, budeme na něj mávat, budeme před ním poskakovat. Sice si o nás bude soused myslet, že jsme se už opravdu zbláznili, ale hlavně u toho nebudeme nic mačkat! A věřím tomu, že tohle NIC pochopí i moje kolegyně.

Jak ztohoven?

Ubírat tlačítka a mít na mysli nehráče, neuživatele, netelefonisty a všechny možné i nemožné „ne-“ odrůdy. Jedině pak se nebude bát Lojza strčit ten kabel od foťáku do počítače, jedině pak bude i důchodce používat telefon a jedině pak pochopí Průměrná žena v nejlepších letechTM tajemný a složitý interfejs internetového prohlížeče. Pak konečně nebudu muset kolegyni po stopadesáté vysvětlovat kolikrát se kterým tlačítkem myši kliká na ikonku a kolikrát na odkazy na webu. Už aby tu ta doba byla!