Většina lidí si myslí, že oni jsou ti správní, ti dobří. Slyšíme kolem sebe přeci tolik negativních věcí, „to já bych nikdy neudělal“, řekneme si, a myslíme to tak. Ale kdo vlastně jsme? Jak se zachováme, když budeme mít tu příležitost, nebo budeme pod tlakem? Zkušenosti, které ovlivnily druhé. Pravdou je, že všichni jsou v jádru dobří a přitom dobrý není nikdo. Špatný je ten, kdo nechal uhořet tři sta nevinných Židů v hořícím kostele, a neudělal nic, dveře byly zavřené. A oproti tomu máme miliardy jiných lidí, ty na sobě nenesou žádnou vinu, protože takovou zkouškou nikdy neprošli.

Jak říci o někom, jsi dobrý člověk, posuzuj ty zlé, když dobrý nestál na rozcestí. Většina lidí se neprovinila, neměli k tomu příležitost, ale skoro stejná většina nějaké vině přihlížela. Sám, ve společnosti – říká se tomu mlčící většina. A právě proto máme zákony, které z morálky vychází, ale soudí jen skutky, ne naše svědomí.

Představte si, že sedíte před porotou a ta vás odsoudí na doživotí za válečné zločiny v SS. Vy jste spáchali hrozné věci, přesto zákony té doby, zákony války a lidského počínání odpovídaly jen samotné práci, kterou jste vykonávali. A hlavní důkaz vás usvědčí a přitom ten jediný je falešný.

Neumíte totiž číst a psát. Ale jako by na tom záleželo. Co je správné, pravda, nebo zákon? Pro společnost zákon. Pro jedince pravda.

Sedíte před porotou a vzpomínáte si, jak váš 16ti letý milenec vám četl Homerovu Odyseu a Čechovovu Dámu s psíkem. A v koncentráku si jako bachařka vybíráte mladé dívky a zavíráte se s nimi na noc, – kde si od nich necháte předčítat. Jako byste museli ujít celou odyseu, jen abyste se vlastním odsouzením naučili číst. A pak ta cesta končí. Často se stává, že končí před, nebo pár dní po propuštění. A když se podíváte nazpátek? Co vidíte? Jaký život?

Myslím, že všechno špatné i to nejhorší časem zmizí, nakonec vždy zbude jen to jedno léto, které jste prožili láskou.

Ostatní, ať soudí tam nahoře.

Celý článek...