Po dohrání „Okraje zrcadla“ jsem nabyl dojmu, že by nebylo špatný, kdyby vzniklo pokračování. Her, jako je Mirror’s Edge, moc není, je jich tak málo, že byste je spočítali na prstech jedný ruky… pokud se mýlím, tak na prstech jedný mutantský ruky (tzn. o pár prstů navíc – víc než devět, deset jich ale nebude a z FPS pohledu zřejmě ani jedna).

To ale není ten důvod, proč vlastně pokračování ME chci. Mé důvody jsou samozřejmě ty klasické, čili dobře se to hraje a taky mi přijde, že v DICE sestrojili něco, co překvapivě skvěle funguje. „Pozor, vybuchne to. Raději odstupte!“ „Tik, tak… tak.“ „Ha. Vážení kolegové, jsme svědky historického momentu. Přístroj z nějakého záhadného důvodu funguje! *potlesk“ „Bum!“ „Sem s tím šampaňským.“ Ehm, tak takhle to možná vypadalo v DICE, když probíhala pvní zkouška herního enginu, respektive prvního vytvořeného levelu. Co se týče konceptu ME, ten by se dal zpracovat jinými způsoby, a dost možná by to trvalo ještě několik her, než by se došlo k ideálnímu výsledku. Když jsem ale vzal do ruky Dualshock od Sony, měl jsem tušení, že na poprvé je to to pravé, je to ONO… a u hraní ME jsem měl stejný pocit.

Jedním slovem paráda. Ať už jde třeba o pohodlné ovládání, plynulost akrobatických kousků, které musíte zmáknout, abyste se v pozdějších levelech mohli jako laň za případných zvuků kulometných salv proskákat „až nahoru“, a s tím související engine, nebo design levelů, který není vůbec špatný a v pár chvílích je dokonce tak mazaný, až vám po čele steče pár kapek potu, ale to k hrám samozřejmě patří. Nemluvě o tom, že se při jejím hraní sžijete s prostředím natolik, až vám bude jiný právě hraný titul připadat jako málo interaktivní. „Safra, proč mi nejde walljump tady a běh po zdi tudle?“

A co hlavní hrdinka? Faith není Lara. To je správně, není to zombie. Z Faith se pravděpodobně nestane herní ikona (na to nemá poprsí č. 6) a ani její jméno nebude citováno, když přijde řeč na slavné ženské hrdinky v počítačových hrách. Avšak i přes tohle všechno by mi v pokračování Faith scházela. I když z ní po celou herní dobu byly vidět jen její ruce, nohy, při hraní téměř pokaždé zapracovala má představivost, díky čemuž jsem vlastně pořád věděl, že hraju za tu japonskou dívku z titulního obrázku. Zkrátka takový podobný pocit, jako ve stařičkém Wolfensteinovi 3D nebo v Doomu. Tam to vědění, že hráč je válečný hrdina schopný dostat se z nacistického vězení nebo žoldák schopný vyvraždit vše, co mu přejde přes cestu, fungovalo obdobně. A hernímu zážitku to jen přidalo. Hlavní hrdinku nejlépe ponechat, a vlastně taky proč ne, když si ji většina hráčů, co přišli s ME do styku, vybaví ve spojení s touto hrou.

Takže si to zrekapitulujeme: z jedničky ME bych použil engine, prostředí, tytéž akrobatické pohyby a ponechal bych stejnou hlavní postavu. Představoval bych si ale i několik změn. Na čem by měli tvůrci v pokračování zapracovat… ne… co by měli úplně překopat (!), a to je příběh. Jeho největší slabinou je totiž to, že není ani trochu zajímavý. Tomu se docela divím, protože zřejmě ani vzadu na krabici jeho výcuc/nástin nemá šanci nikoho zaujmout. Vzhledem k náplni hry bych si představoval něco intenzivního, avšak ne moc okoukaného, aby byl hráč nejlépe po několik prvních úrovní držen v nevědomosti, aby pak zjistil… že to sice není celé úplně jinak, ale že je něco shnilého tam dole pod budovami. A ještě pro lepší herní zážitek bych do hry přidal možnost zvolit si – více řešení, jak se dostat z A do C, ale taky více možností, jak vyřešit situaci X. Příběh by měl být tím hlavním, o co by se zbytek opíral. Akrobatické disciplíny jsou fajn, ale dostanou „grády“ teprve až ve chvíli, kdy má hra zajímavý děj.

Přestřelky bych možná úplně vynechal, jen odvádějí pozornost od skákání a běhání po stěnách. Jako náhradu bych dal Faith schopnost vyhnout se kulkám, možná za předpokladu, že by včas stiskla tlačítko pro zpomalení času.

Tak, to by bylo asi vše. Tedy vše ne. Málem bych ještě zapomněl na přidání multiplayeru, který bych si představoval buď jako kooperativní v příběhovém režimu (s nově přidanými překážkami, přes které by si musely obě Faith navzájem pomáhat) nebo jako soutěž ve stylu „kdo vyskáče dřív na tu podivnou pohyblivou konstrukci a vezme vlajku, vyhrává“.

Celý článek...