Ta bolest hlavy. Pokaždé se mu v hlavě na chvíli zabydlela, zabodla se do kořene a nechtělo se jí pryč. Neodchází, dokud se neujistí, že on uslyší ta poslední slova, ta, která předcházela jeho skonu.

Bylo to stejné, jako každou noc. Přišla rána, bolest a pak se to ozvalo:

„Jdou dolů, jdou dolů, věži!“
„Potvrzeno, X.“
„Sráč je na zemi. Opakuji, sráč se dotkl země.“
„X-ko, máte zelenou.“
„Zelená, letíme k cíli. Konec.“

Po rozhovoru následovala scéna, kterou si tak dobře po probuzení nevybavoval. Byli zasaženi cizím letadlem? Co následovalo potom? „To asi nebude tak důležitý“, říkal si v posledních dnech. „Hola, hola, práce volá!“, zanotoval si, když se oblékal do bílého pláště. Ještě než vyrazil do haly, šel si do vedlejší místnosti pro pracovní náčiní.

Už zhasla světla. Tovární halou se opět prohnal ten známý, bolestivý výkřik, který byl zvukem utrpení. „Jste šílení.“, pronesla po chvíli mimozemská ústa směrem ke dvojici vědců v bílých pláštích.

Ten se skalpelem v ruce nechápavě zakroutil hlavou, očistil skalpel od rudého svinstva a posadil se. Ani jeho kolegyni se nezdálo, jak na ně kus mimozemské bytosti dosud reagoval. „Podejte mi ten dlouhý vrták, kolego, my z téhle bestie prostě potřebujeme dostat alespoň něco. I kdyby nám to tu mělo během několika minut chcípnout!“ Po zabodnutí Frenka, speciálního vrtáku, do tlusté tkáně se začalo něco dít. Cítila to vědkyně, její kolega a v neposlední řadě i ten organismus, pro který neměl nikdo jméno. Test subjekt 22936, to není jméno, živý svinstvo z vesmíru si jméno nezasluhuje. Eva držela prst na spoušti, která se chvěla. Tkáň stříkala hnis na jednu, potom na druhou stranu. Ještě než stačila vytrysknout rudá kapalina, zvuk vrtáku na moment přehlušila erupce jednoho páru mimozemšťanových hlasivek. Jen se tím nezneklidňovat…

Sergei si rychle zapálil. Chtěl si co nejvíc vychutnat moment, kdy svinstvo bude trpět tak, že hned na to promluví. Tentokrát jim ale řekne to, co oni chtějí slyšet. S takovým poškozením si už nebude moci dovolit hrát si na „nerozumím, co ode mě chcete“. Alespoň v to oba vědci doufali. Kolik jich tam nahoře v okolí Země ještě je? Z jakých slitin je postavená jejich loď Leviatan, jaké zbraně na ni nejvíce platí? Kolik dalších organismů je na palubě? Kdy a kam zaútočí? Tolik témat, alespoň o jednom se to musí rozvyprávět. Bude muset, pokud bude chtít zabránit stejně bolestivému rozřezání druhé tkáně. Obličej organismu reagoval na poslední události značně jinak, než při Sergeiově bodací kůře. Začínalo mít toho dost, za chvíli přestane vnímat úplně. Bylo to na něm vidět i přes silný cigaretový kouř, který teď ze Sergeiových úst vylézal téměř neustále. Frenk se už prořezal naskrz, je hotovo, teď to musí začít mluvit.

Eva odložila Frenka na stůl vedle krví prosáklého slizu. Elektrizující moment byl právě tady a teď. Nikdy předtím nebyli tak ohromeni tím, co se má stát v následující chvíli. Sergei rázně, ale i tak opatrně, přistoupil k pracovnímu stolu. Už se viděl, jak si navléká rukavice a vymačkává poslední kousky života z kusu zelené hmoty, když si uvědomil, že mu z huby trčí zkousnutá cigareta. Vyflusl ji na podlahu, společně s druhou, zlomenou částí filtru. Promnul si ruce a za zvuku praskajících kůstek sledoval pohyb na stole.

Mimozemská bytost stále dýchala, střídala pohledy: na vědce, na cigaretu, na Frenka, na zeď, kde byl vyvěšen znak vznešené organizace X-Com a zpátky na Evu. Necelá polovina metru teď dělila obličej mimozemšťana a Evy. Bylo mu jasné, že pokud nezačne mluvit o tom, co chce slyšet, rozzlobí Frenka. „S… s…“, snažil se vymáčknout přes své zranění. „Kolik lodí, krom Leviatana, je poblíž Země?“, vyhrkla ze sebe Eva ve snaze dostat z něj co nejsnazší odpověď. „Sho… sho…“ „Sto?“ Takové množství by mohlo znamenat pořádný průser, X-Com jakožto poměrně malá organizace by potřebovala pořádné zvýšení toku financí a… V tu chvíli přetnul tok Evinních myšlenek následující dodatek: „Shoř… te v pe… k…!“ „Jo? Jo?! Aby ses tam nedostal dřív, ty sráči!“, zařvala vzteky Eva a už už sahala po Frenkovi, když toho najednou nechala… zadívala se do prázdna, poté ihned na Sergeie, který si už navlíkal rukavice. „Z tohohle už nic nedostaneme.“ Sergei pokýval hlavou a ještě předtím, než se vydal do vedlejší místnosti, stihl vyrobit dvě pěsti, aby si ušlé vymačkávání života z bytosti na stole alespoň trochu vynahradil. Krátce po jeho odchodu se v místnosti na moment zastavil čas.

Pak dovnitř vletělo podivné monstrum, bylo celé černé, funělo, hlavu ukrývala strašidelná helma, v rukách samopal a na zádech mělo brašnu ve tvaru bomby. Eva odstoupila od stolu a udělala ještě pár kroků pozpátku, aby měla dostatečný odstup od místa, jenž bylo středem jeho pozornosti. Teď to bylo jasné. Podle malého plamínku, co vyšlehával z hlavně, to, co monstrum drželo v rukách, nebyl samopal, ale plamenomet. Když se před stolem zastavilo, jeho soustředěnost dávala tušit, co se bude dít dál. Z pohledu Evy se za monstrem náhle objevil obrovský plamen zachovávající si po několik sekund svoji stabilitu. Teď si všimla, že na jeho zádech bylo vyryté obří X. S ohnivou koronou okolo to vypadalo opravdu impozantně. Moment hodný zápisku do makovice.

Po deseti minutách, kdy už byl stůl uhašený:

„Tak kde je, sakra, ten druhý?“, povzdechla si Eva. „Z něho už musíme opravdu něco dostat.“ James s rukama v okovech se za doprovodu Sergeie a jeho vlčáka blížil k hale, otevřenýma dveřma viděl, jak na jednom ze stolů ležela lidská lebka s kostmi poházenými okolo. To nebylo dobré, to vůbec nebylo dobré!