Jednou jsem v hPodu položil levelákům a hrejákům otázku (to jsou jedni a ti samí, kdyžtak), zda si vzpomínají na nějakou hru z minulosti, ke které by se po letech vrátili a ocenili v ní cosi, čeho si dříve nevšimli, nebo tomu neporozuměli, protože ještě neměli takové zkušenosti. Zajímala mě hlavně reakce Lukáše Grygara, kterého si vážím jako přemýšlivého člověka. Bohužel ale ani Lukáš po týdenním hloubání na otázku odpověď nenalezl.

Pro mě je toto jakási jednoduchá známka kvality díla a jeho nadčasovosti. A to u literatury, filmu, hudby, čehokoli, kde člověk něco vytváří a do díla dává kousek sebe.

Nedávno jsem po mnoha letech viděl čtvrtou sérii Star Treku Voyager, kterou jsem měl v paměti jako o malinko horší verzi Nové Generace s možná až příliš neohroženou a neuvěřitelným štěstím oplývající kapitánkou lodi hvězdné federace Kathrin Janeway, jejíž posádka se jejím přičiněním ocitla daleko od domova. Člověk by si řekl Star Trek, kultovní seriál obdivovaný šprty s brejličkami na základní a střední škole, kteří doma potají sní po hvězdné kariéře raketového inženýra v NASA. A ejhle, kvalita seriálu a jeho nadčasovost mi až vyrazila dech. Dříve jako dítě jsem vnímal horní vrstvu dobrodružství, jednoduché vztahy posádky a konflikty, kterým musí čelit na cestě domů delta-kvadrantem. Nyní ale vidím celou řadu autorských záměrů, jak ukázat vypjaté vztahy lidí v krajních situacích, v ohrožení, politiku, diplomacii, ekologii, humanismus posádky odtržené od domova, kteří ani nevědí, jestli se kdy podívají ještě na Zem, ale přesto neztrácí ideály moderní společnosti, které by klidně mohli odhodit stranou, daleko od alfa-kvadrantu a říci si prosté, musíme přežít za každou cenu. Nebo jedna z nejzajímavějších postav Star Treku Sedmá z devíti odtržená od Borgského společenství, která vyrůstala ve zcela jiných podmínkách skoro animálních predátorů (asimilátorů) na úrovni včel, kde všichni mají jednu mysl a jediný cíl a jakákoli odchylka, či nedokonalost se netoleruje… Filozofie, zkušenosti, myšlenky, morálka, poučení… a jako třešnička na dortě, spousta jemného humoru budoucnosti :)

Každý díl, který jsem viděl, tak byl pro mne po letech zcela novým zážitkem, který jsem si i třeba matně pamatoval, ale nyní jako bych se potopil 50 metrů pod hladinu a viděl jiný svět, než dříve jen s pouhým šnorchlem a ploutvemi. A to je „jen seriál“. Kdybych mluvil o své oblíbené literatuře, Kafka, Dostojevskij, Čapek,…

Řekněte sami, u které počítačové hry se vám toto stalo? Gabriel Knight? Kývu (to je divný, proč kontrola pravopisu zrovna tohle podtrhuje?) hlavou ze strany na stranu a nevím, snad, možná, ta hranice je tenká, ale spíše bych řekl, že ne. Před časem jsem Gabriela jedničku zpětně zahrál a jakási nová vrstva příběhu se mi odkryla z pouhého faktu, že dříve jsem neovládal tolik angličtinu.

Řada tvůrců se pokouší o oduševnělé hry, např. Final Fantasy, Fumito Ueda se svým Ico a Shadow of The Colossus, nebo i David Cage s posledním dílkem Heavy Rain. I když snaha tu jistě je, přesto jakoby se do počítačových her nedařilo zakomponovat víc než pouhý zážitek, emoce a současný stav z toho co vidím, co hraju, čeho se účastním. Kdežto u dobré knihy, či filmu si knihu přečtete, film dodíváte a třeba až za hodinu, za dvě vám dojdou další souvislosti. A po letech? Vidíte to samé a přeci vidíte dál a hlouběji.

Je vůbec možné do hry dát další úroveň sdělení, než je ta prvoplánová, vidím, cítím, hraju? Co myslíte? Znáte takovou hru?

Celý článek...