Statusy na Facebooku a ICQ, co právě hrajeme na Steamu, Twitter, blogy, hudba na Last.fm a další podobné služby. Několikrát denně tak o sobě dáváme světu vědět kde jsme, co děláme, co posloucháme, co hrajeme, co jsme právě viděli, snědli, vypili, koho jsme potkali a co se nám stalo. Není neznámých několik případů, kdy za pomoci fotek či statusů na Facebooku dopadla policie delikventa. Proč to tedy děláme? Máme vůbec ještě nějaké soukromí?

Je úžasné, jak nás moderní služby na internetu spojují. Jsme si blíž a blíž. Když si vzpomenu na mé začátky s internetem (cca 98/99), tak bylo všechno neuvěřitelně sterilní. Když jsem něco potřeboval, tak jsem si to jednoduše (no, tehdy spíš složitě) našel a bylo hotovo. Neexistovaly komunitní weby (v takové podobě jako dnes), nikoho jsem se na netu neptal, nikomu jsem nedával nic najevo. Když už jsem s někým komunikoval, tak to bylo maximálně na Xchatu. Anonymita všude kolem. Ach, ty první neohrabané krůčky.

Dnes? Dnes se pomalu dívám na každou stránku až po nalogování, během toho twitteruju, ostatní na Last.fm vidí, že u toho zrovna poslouchám Rebel FM a na blogu si můžou lidi přečíst na čem jsem byl zrovna v kině. Všude se všechno zaznamenává a já jsem tak ztratil anonymitu. Chci ji ale vůbec? Jsem teď ostatním lidem na itnernetu k dispozici stejně jako oni mě. Když něco potřebuju, zeptám se na to na vhodném místě, když něco hledám, tak Google už ví co mám rád a podle toho upravuje výsledky a Facebook mi neustále podsouvá potenciální přátele až pod čumák.

Dřív byl internet synonymum pro samotu a rychlý přístup ke všemu. Teď se můžete na všech možných službách socializovat s nekonečným množstvím lidí a pomocí těchto služeb také můžete oslovit nekonečné množství lidí. Občas se mi to oslovení ale nelíbí. Může se stát, že si s váma chce někdo zahrát na Steamu multiplayer, ale vy nechcete. Vymluvíte se tedy, že jdete pryč a nemáte čas. Zároveň byste si ale hrozně rádi zahráli něco jiného, ovšem dotyčný by viděl, že hrajete a nejste offline. Jasně, jde to vypnout, ale i tak. Stejně tak jako různé statusy na Facebooku či ICQ – jednomu řeknete to, druhému ono a pak do statusu napíšete něco jiného – a je oheň na střeše.

Nedávno přišel Google se zajímavou službou Latitude – aktivujete na mobilu (ideálně s GPS), přidáte si kamarády kteří to taky aktivují a všichni se vidíte na mapě. Hned se zase zvedla vlna odporu a teorií jestli je to už moc nebo ne. Dalším příkladem „zásahu do soukromí“ budiž Street View. Z mého pohledu geniální funkce v Google Mapách, která dokáže opravdu hodně pomoct. Ale ani to se lidem nelíbí a pořád si někdo stěžuje. Toho se nezbavíme asi nikdy.

Zbavíme se ale někdy naší anonymity úplně? Pokud nebudeme chtít, tak ne. Záleží jen na nás, kolik toho o sobě dáváme vědět. Téměř nic není bez našeho svolení vystaveno někde veřejně. A pokud se nám něco nelíbí – z jakýchkoliv důvodů – tak to nepoužívejme. Nikdo nás do ničeho nenutí. Zatím?

Celý článek...