Zrovna si vybavuju, jak jsme si s kamarádem jako malí haranti posílali autíčka proti sobě a při každym nárazu znovuobjevovali nirvánu. Později byla legrace házet po sobě virtuální bomby v Mario Kart nebo Crash Team Racing a teďka v Need for Speed Hot Pursuit je dokonce všechno najednou. Honičky, bouračky a důmyslné nechávání hřebíkových pásů za sebou. Sice se to na klávesnici ovládá blbě, nápisy typu „XY rozmlátil auto BY“ přes celou obrazovku vás tak zahltí, že pro samý informace nebudete vědět kudy jet.. ale co. To se pak takhle sejde sešlost pod vedením EA, pití je zasponzorovaný, Fanta rozlitá vedle monitoru, hra v multiplayeru dosti slušná.

Nebo co vlastně chcete číst o tom, že se banda lidí sleze v Battlezone a ničí virtuální autíčka? Tohle je spíš jenom taková vložka (nepoužitá, vhodná i pro tanga(humor..)), aby ten text nevypadal zcela debilně, ba přímo bez smyslu, otázky a tak. Ostatně vůči na první pohled iracionální, dementní nebo bezduchý skutečnosti (jako je třeba tento článek) mám zvláštní vztah, obecně. Někdy mě třeba baví i děsí zároveň zapnout na chvíli televizi. Něco jako fascinace hovnem či přejetym králikem. Nelíbí se to, ale stejně se člověk koukne, viďte. Někdy nadávám, fascinovaně čumim na dění kolem mě, ale stejně čumim. Všednodenní tragédie, všednodenní vítězství a všednodenní radosti. Nothing wrong with that?

Naštěstí NFS se celkem líbí. Nicméně teprva na GT 5 se těšim jak sviňa. Prostě Gran Turismo.