To jsem se takhle jednou v listopadu vydal se školou do Národního divadla na představení „Sněhurka“ francouzskýho baletu Preljocaj. Nakonec proč ne? Zase mám nějakej novej zážitek. A věřte nebo ne, pohodlný posezení v Divadle a pohled na Mr. Wáwru v kvádru (málem jsem přišel pozdě pro samý zamilovaný hledění do zrcadla) nebyly jediný bombastický události a zjištění večera.

Však to Národní divadlo je docela hezká budova, v který se dá strávit trochu času. Nemaj tam sice roztleskávačky, během baletu nebyla poločasová přestávka, v průběhu představení vám nikdo pití nedones a prostor na nohy se oproti mý zvyklosti ze Sazka Arény jevil taky kapku menší, ale to nevadí. Hlavní bylo představení údajně hrozně nóbl souboru z Francie.

Sněhurka neni v zásadě špatná. Tu od Walta Disneyho jsem sice už jako děcko měl za vizuálně krásnou samoúčelnou slaďárnu (asi jako většinu pohádek. Jsem totiž hrozně drsnej, pozor.), ale tak proč si v adolescenci nepřipomenout dětství, že. I když ve výsledku mi vyšla „baleťácká“ i „disneyovská“ Sněhurka nastejno – samoúčelná pastva pro naše zrakový a sluchový receptory.

Ta hudba se mi hodně líbila. Taková kolosální, orchestrální, připomínala mi soundtrack z Fable. Velice dobře se u toho poklimbávalo. Poloklimbání bych přisuzoval dění na jevišti, protože v 69% času snad člověk musí bejt pod vlivem LSD, aby vnímal děj, aby mu bylo jasno, že to na jevišti je skutečně Sněhurka a sedm trpaslíků (nicméně scéna s jablkem a smrtí hlavní hrdinky působila impozantně, to je pravda) a ne laciná domina ve společenství sedmera otroků na tripu zmítajících se v křečích. Jakkoliv by byl příběh dominy a jejích feťáckejch otroků zajímavej. Ehm.

Jak naznačeno, dění na jevišti jsem po chvilce shledal podobně zajímavý, jako dění v nedalekym strip baru – jo, chvilku se na to kouká hezky, postavy byly skutečně výjimečně pohybově nadány a vrtěly se velice zajímavě, jenže poté se oko nabaží, člověk žádá víc a když se mu nedostává, je mučen stereotypem.

Avšak balet, na rozdíl od dění ve strip baru, má na sobě cedulku „umění“, čili se dá předpokládat, že v sobě nějakej děj, myšlenky nebo zachycený emoce uchovává. Pro tuto chvíli počítejme s tím, že povolání teoretika umění má smysl a jen a pouze moje nezkušenost způsobila, že jsem v pohybování se podle hudby (=baletu) nespatřil děj, myšlenky nebo zachycený emoce, případně nějakou další hodnotu dělající umění uměním.

Jelikož vyprovokání čtenářstva k psaní komentářů ve stylu „seš (akulturní) hovado“ kupodivu není hlavním smyslem článku, dovoluji si přijít se zajímavým vyústěním – jestliže je možno vtisknout uměleckou hodnotu koordinovanýmu tanci (nebo jak vlastně můžu balet jinak popsat?), tak ať mi nikdo netvrdí, že hry z principu nemaj na to vyprávět nesračkový příběhy a zprostředkovávat pohlcující zážitky, stejně jako ostatní druhy umění. Oproti baletu mají přece hry nekonečně větší možnosti zprostředkování dojmu. Tak. To by byla pointa.

Celý článek...