Byly doby, kdy jsem jako malý potenciální pařánek kupoval černobílý Excalibur a ještě ani nevlastnil svůj první počítač. V minulém článku Overwatch psal, jak ho hry přivedly ke čtení; u mě to bylo spíš naopak. Psal se rok, už nevím jaký, každopádně silně sametově předrevoluční; Nintendo a první PC bylo ještě v nedohlednu (v tý době takový legrácky stáli šílený peníze), takže co se dalo dělat? Bez výpočetní techniky? No poflakovat se někde venku s kamarády, chodit do kroužku, být pionýrem, nebo nelegálním skautem – rozvracečem systému a číst a číst. A četli se Vernovky a Foglarovky, a jakmile začal vycházet Excalibur, otevřely se brány nové pekelné dimenze, která mě totálně pohltila už jen tím, že jsem si o ní četl.

A skladba dřívějších časopisů vypadala asi takto: úvodník, hitparáda her, tedy žebříček nejlepších her na osmibity a šestnáctibity, pak samozřejmě recenze, dopisy čtenářů, občas nějaká pařanská úvaha, a hlavně! Cheaty a Návody! Pamatujete? Možná jste o tom něco zaslechli, je to tak dávno, ale řekl bych, že jaký má dnes význam pro kupujícího časopisu plná hra, to dříve zastupovaly Cheaty a Návody. Vzpomínám si docela dobře, jak jeden výtisk Excaliburu, později Score, putoval celou třídou od pařana k pařanovi a cheaty se přepisovaly a stejně tak návody se diskutovaly, zvláště u adventur, a při nejhorším pak majitel starých výtisků časopisu (v kterém byl zrovna návod na hru, co právě frčela ve třídě), byl neustále obtěžován po telefonu – Hele, podivej se prosimtě, jak to tam bylo, co mám udělat? Jak se míchá ten lektvar v Isharu? Já na to nemůžu přijít. – Vlez mi na záda, dyť to je jen v manuálu!!!

Jó, to byly časy. A když si vzpomenu ještě na Excalibur, tak můžu říct, že jsem ho byl schopen přečíst od A do Z, i s návody na hry, které jsem nikdy neviděl (jako ty hry). Dodneška si třeba vzpomínám, jak jsem byl unesen ze hry jen díky přečtení návodu! Conquests of Camelot se jmenovala, stařičká adventura, snad v EGA grafice, myslím sierrackého typu, ještě s příkazovou řádkou. A já ten návod hltal jako povídku; ono častokrát to tak bylo psáno (tuším Andrewem, i když tohle nebyl asi ten případ). A teď mi vlastně dochází, že o té hře vím všechno, znám její příběh, ale doteď jsem ji ani nehrál. Zvláštní :)

Co sem chtěl ale říct, že na návodech a cheatech je krásně vidět vývoj her z hlediska obtížnosti. Dříve jste bytostně potřebovali návody, protože záseků ve hrách bylo, jéjé, to si ani nedovedete představit. A jen v maličkých hrách jako Last Ninja, a i ve zcela roztomilých nevinných dětských hříčkách jako vajíčko Dizzy. Kdybyste si dneska pustili třeba emulátor C-64 a nějakou tehdejší hru, věřím, že řada z těch věcí by vás i zaujala, dokonce bavila, ale na čem byste ztroskotali, je právě ta hratelnost, neuvěřitelná obtížnost.

Jenže dřív to bylo normální. Vždyť mám ještě v živé paměti první Super Mario Bros na Nesu. Jediný Mario, kterého jsem skutečně hrál na konzoli, pozdější díly už jen v emulátoru. No a Mario; bezvadná hra pro děti s úžasnou hudbou, s naprosto infantilní grafikou a infantilním námětem záchrany princezny vousatým bodrým opravářem. A ta hra měla tak neuvěřitelnou obtížnost, že jste se ji museli naučit nazpaměť, abyste vůbec byli schopni projít pár levely (a jakej je to dodnes hit!). Jenže když říkám nazpaměť, tak nemyslím její části, kde byste začínali od checkpointů, jako je tomu dnes, nebo asi ještě před nedávném bylo. Ne v dřívějších hrách jste měli určitý počet životů, a jakmile jste je promarnili, Game Over, konec, nazdar Mario. Všechno to hrát pěkně od znova.

Nezkoušel jsem to, ale myslím si, že bych i po tom tisícím a prvém opakování celé hry, po prakticky celém naučení se Maria instinktivně a mechanicky nazpaměť, byl schopen ještě dnes Mario Bros dohrát. Přitom si myslím, že řada dnešních hráčů by neprošla ani druhým levelem a nic by je nepřinutilo v té hře pokračovat. Zkrátka neměli by na to trpělivost.

A tak si říkám, jestli ten trend v dnešních hrách, umožnit každému bez výjimky hru dohrát, díky nápovědě přímo ve hře, díky nesmrtelnosti a jiným berličkám, jestli to všechno nemá jeden neblahý dopad. A teď nemyslím tu častokrát skloňovanou výzvu, myslím trpělivost a pocit, že jste něco dokázali. To sice s výzvou souvisí, ale je potřeba na to přesně poukázat. Dřívější hry před člověka stavily velké překážky, ale přesto se jen málokdy stávalo (nebo aspoň u mě), že by se mi hra tak znechutila, abych se k ní už nevrátil. Naopak, vždycky s každým rozehráním se hráč musel cvičit v trpělivosti, vydržet u toho, nevzdávat se! To je přece tak potřebná vlastnost, která se musí učit! Nic není zadarmo! A to dříve hry měly. A když jste vydrželi, byli jste na sebe náležitě pyšní. Tady! Podívejte se, tohle jsem dokázal, jsem dobrej. Jinej by to třeba nezvlád, neměl by tu trpělivost, ale já to dohrál!

Dnes se hry soustředí na zážitek, dojem, grafiku, filmovost, ale ta hratelnost už tam není jako kdysi, a to i díky berličkám v herních mechanizmech, ve všemožném ulehčování na všech stranách. Myslete si, že sem stará škola, a že dnes už to přeci takhle nejde, ale jedno je jisté: Dřívější hry dohráli jen ti trpěliví, a to byla jakási hodnota, která měla přeci jen svůj smysl.

Celý článek...