Kromě obligátního zlepšení angličtiny, rychlejších postřehů a lepšího prostorového vnímání hry podporují i literaturu. Že je to blbost? Není. Na exemplárním příkladu (sobě) uvedu, jak hry zvýšily u testovacího subjektu zájem o knihy.

Ke knihám jsem si na základní škole vytvořil silnou averzi. Proč? Protože povinná četba. Museli jsme číst šílené ruské bláboly, nebo psychologická poválečná dramata. O nechutných skoro hororech radši nemluvím. Tahle „četba“ se mi protivila od první do poslední strany. Tehdy sice už internet tak nějak byl a možná tam byly i zápisky ze čtenářských deníků, ale tehdy měl internet asi tak každý padesátý. Já měl modem až v deváté třídě a to jsem byl jeden z mála široko daleko. Hned jsem si začal stahovat referáty o knihách z internetu, ale už to mou averzi vůči knihám nijak nezměnilo. Socialisticko – hororovo – poválečno – psychologická díla mi zprotivily knihy jako takové a zavrhl jsem je. Byl to hnus.

Nikdo mi totiž ve škole neřekl, že existuje něco jako Pán Prstenů nebo Hobit, který by mě tehdy určitě bavil mnohem víc, než ty depresivní knihy z povinné četby. Knihy jsem bral jako něco, co může být fajn, ale rozhodně ne pro mě v tomhle pubertálním věku. Tehdy jsem hrál hodně her a už jsem se o ně zajímal i tak trochu „ze široka“ (v rámci možností), než jen zahrát a vypnout. Zahrát a vypnout. Tehdy se začal objevovat nový, takřka revoluční „žánr“ – střílečky ze druhé světové, v čele s MoH: Allied Assault. Nebral jsem to jen jako střílení nácků, ale svým způsobem i interaktivní učebnici dějepisu. Hned jsem byl chytřejší, protože z hodin dějepisu a vlastivědy (cool název) jsem si toho o druhé světové moc nepamatoval. Nakoupil jsem tedy několik knih o válce a četl. A ono to bylo zajímavé. I když to nebyla nějaká povídka či příběh, jen popis události.

Pak jsem hrál Emperor: Battle for Dune, což byl začátek mé dobrovolné četby. V recenzi v Levelu bylo tehdy maličké okýnko o nějaké knize Duna, která je prej fakt dobrá. Tak jsem si ji koupil a s chutí přečetl za pár dnů. Bomba. Byl jsem Dunou naprosto unešen a ještě víc nadšen jsem byl z toho, že jsem objevil knihu, která mě baví a nikdo mě do ní nenutí pod pohrůžkou špatné známky, špatného vysvědčení a následného kopání kanálů. Brr. Postupně jsem nakoupil i několik dalších dílů Duny, které mě už tak moc nebavily, ale byly fajn. Byl jsem nadšen, protože jsem objevil Ameriku.

Pak jsem díky Mafii objevil Kmotra. Objevil jsem Ameriku podruhé. Pak díky Tom Clancy hrám jsem objevil Toma Clancyho. A tak to šlo dál a dál, vždycky jsem si něco přečetl na základě dobré hry. A teď? Před pár dny jsem si objednal na Amazonu dvě nejnovější knihy z univerza StarCraftu, které po přečtení postavím na poličku vedle dalších deseti StarCraft knih, z nichž jsou jen tři v češtině. Pak tam mám ještě šest kousků z Warcraftu a Diabla. A i když tyhle „Blizzardí“ knihy nejsou žádnou špičkou ve svém žánru, jsou velice příjemné, čtou se rychle a nejsou nezajímavé.

Hry že zabíjí zájem o ostatní vzdělávání se? Hry že kradou dětem čas a nejsou k ničemu? Já jsem se třeba díky hrám naučil číst knihy a zjistil jsem, že kniha nerovná se nudné depresivní zlo. Knihy jsou super.

Celý článek...