Mám rád tu cestou z Můstku k Národnímu divadlu. Je tam tolik výloh, módních obchodů a životních zlepšováků, že člověk dostane chuť žít.

Za nablýskanou výlohou
Zakrvácený ksichty, roztrhaný hadry
Zakrvácený hadry, roztrhaný ksichty
Oživly tam figuríny
Oživli tam lidi, oživly tam pěsti
Mladí, flexibilní, dynamičtí
Souboj pěstí budiž meditací.

Dva rváči bez přetvářky
Luxusem obklopeni, zahodily svoje masky
Asociální živly bez masky modernity

For succesful living

Staly se tak luxusem bez ceny, přesto hodným pozoru
Spálit hadry, vymlátit zuby
Zničit racionalitu, zničit sociální roli
Zničit něco krásného, krásného bez ceny

Bláznivej čin, samoúčelná rebelie?
Pche, ještě to tak, vystavovat rváče
Pche, obdivovat ty, co jim teče krev z huby
Když my chceme jenom mít se dobře

Člověk sám o sobě, člověčí schopnosti
Nejsou to hlavní, tak praví duch doby.
Nejdou-li prodat, do nablýskaný výlohy.
Toť člověkův modus vivendi

Ve společnosti spektáklu, ve společnosti kreditních karet
Tam někde pod jejich kupou zahnívá člověk
Plochá kreditka, člověk jednoho rozměru
Hnije, smrdí, opouští výlohu.
Fastfood.
Fastsex.
Fastfun.
A pak už nic.
„Ty chlapi jak se bili v tej výloze, to je nějaká virální reklama, co? Coooooooooool“